♫ Mé 3 nejsilnější hudební zážitky ♫

1. "HMOTNÝ SVĚT? COŽE?! CO TEN TU DĚLÁ?

Tento pocit jsem zažíval v době, kdy jsem hrál na didgeridoo asi rok. Nořil jsem se hluboko do hry tak, že jsem zapomněl na vše okolo. Přestal jsem vnímat prostor a dostal jsem se do lehké formy tranzu. Vnímání se omezilo pouze na chvění a zvuk, oči zavřené. Později dostávám pocit, že už nehraji já. Hra probíhá sama, nezávisle na mě. Jakékoli řízení se odpojuje. Stávám se samotnou hrou. Hra plyne jako řeka, a já se stávám to řekou. Už tam není rozdíl...
Pocit bytostného udivení, který mám, když po hodině cyklické hry otevřu oči je: REALITA?! COŽE?

2. Absolutní ticho - 22.11.2012 - Místogalerie

V magické datum nejkoncentrovanější koncertní zážitek. Po třiceti minutách kontinuální hry otvírám oči... v publiku, a vůbec všude v celém podniku Místogalerie (!) je ticho takové, že slyším padat padající špendlík. Dlouhé a poklidné ticho, která trvá. Jsem tím tichem šokován. Tiše setrvávám. Nevím co mám dělat. Čekám tedy 5 minut. Ticho stále trvá, hluboké a silné. Desítky diváků jsou v meditaci a mají zavřené oči, jsou hluboko v sobě...
To ticho bylo tak hluboké, že jsem netušil, jak s ním naložit. Na dalších deset dlouhých minut jsem se schoval za plentu, do skladu mezi mošty a piva, než ticho doznělo... 

Po téměř dvaceti minutách absolutního ticha jsem uslyšel několik ruchů a šelestění, kdy se většina lidí probrala z hlubokého hudebního tranzu. A až pak jsem si vzal slovo, neb předtím ho mělo to silné ticho...

3. Polonahé ženy se mi otíraly o Kládu - Únor 2012 - Skotsko

Byl jsem zdrcený a zklamaný. Dva týdny ve Skotsku, osobní krize. Obyvatelé dvou největších skotských měst pouliční hudbu ignorovali, ať byla jakákoli, ať už má či cizí. Po dvou týdnech jsem se přes couchsurfing dostal k jednomu obzvláště povedenému hipíkovi, který mi poradil, že v celém Skotsku existuje jediné místo, které je zlatým dolem pro každého muzikanta. Jednalo se o jednu malou uličku v Glasgow...

O pár dní později jsem tam hrál.

Po kluzkých dlaždicích tam klopýtaly skotky, v chladu a v únorové zimě. Jako naschvál, některé z nich měli vysoké podpatky, které jim zapadávaly do škvír v chodníku. V jeden moment jsem viděl jak jedna z mladých skotek dopadla na mokrou zem. O chvíli později dokonce spadly tři přes sebe, a to už jsem se musel smát, když se podnapilé snažily přelézt sami sebe. Neúspěšně. Tyto ženy byly tak málo oblečené, že byste si je spletli s lehkými děvami. Klopýtaly za svými mládenci, kteří se opíjeli a radovali z pátečního večera.
Davy mladých skotů v úzké uličce proudili kolem mě a mého klobouku, který nasával dešťovou vodu tekoucí po chodníku. V mé didgeridoo hře zněl rytmus a akce. Do klobouku začaly padat mince vysokých hodnot. Některé hloučky mladých lidí se zastavovaly a tančily těsně přede mnou. Házeli mince, motivovali mě skandováním. Další klopýtající a na zem padající skotky. Kdo by řekl, že tohle byl jen začátek!

 Po půlhodině mé hry se přiblížila pětice mladých, krásných... a rozvášněných dam. Byly téměr v plavkách, byť byla únorová noc. Nadšené mojí hrou mě obklopili a začali kolem mě, v těsné blízkosti, tančit. Cítil jsem, že nemají žádné zábrany. Nevěděl jsem si rady. Cítil jsem se jako hudební gigolo. Zůstal jsem u toho, co jsem do té doby dělal. Pokračoval jsem ve svém australském představení. Jedna z hloučku dam, zrovna ta nejvíc sexy (díky bohu za to!) se rozhodla to rozjet ještě blíže. Sexy Skotka překročila mé vibrující didgeridoo a stoupla si těsně přede mě, tak, že bych se jí mohl dotknout.. a začala nad mým ridem tančit. Místy se o něj otřela svými stehny, jen ledabyle, v rauši jejího vlnění. Tanec u tyče byl nahrazen tancem u didgeridoo. Uf, říkal jsem si. Byl jsem celou situací natolik zaskočen, že jsem nebyl schopný ničeho... a tak jsem prostě hrál dál! 

Naštěstí vše dobře dopadlo. Sexy Skotka se vyvlnila a rozjetá pětice mladých ženštin zamířila o bar dále. 
Z výdělku jsem žil další dva týdny.

Nikdy bych tomu neuvěřil. Kdyby mě v ten moment někdo vyfotil, opravdu bych vypadal jako největší australský gigolo hudebník.

//psáno pro www.buskerjam.cz
BLOG hudebníka Dalibora Neuwirta - www.djlidu.blogspot.com 
WEB - www.djlidu.cz

Zimo a sychravo je pro hráče na ulici smůla - aneb jak se mi nepovedlo rozveselit to zimné pochmourno

V pondělí 19. ledna jsem se přesvědčil o tom, jaké je zimné počasí pro buskera smůla. Vyzbrojen nahřívacími láhvemi jsem se vydal hrát na náměstí. Nepršelo, jen jemně mrholilo, ale byla zima, vlhko a nevlídno, půl deváté večer. Velmi málo lidí vytáhlo ven paty. A ti, kteří to udělali, svižným krokem kráčeli k svému cíli, oči upřené vpřed, filtrující všechny rušivé vlivy.

Za hodinu hraní se ke mě zastavilo pouze pět lidí, z toho tři hodili do kasičky. Počasí je doopravdy berná mince. Vydělal jsem 25 korun. Rádia ten den varovaly, že je nejdepresivnější den v roce. Lidi si to vzali k srdci, a řídili se podle toho. Já jsem na to nedal, ale v rámci pouličního umění je klíčové jít s davem. Dát mu to, co chce. O vánočním čase přenádherné koledy, které vás zahrnou pocitem lásky a radosti. A v zimném sychravém dni, ještě k tomu v nejdepresivnějším dni roce... vlastně nic. Možná vás napadne jako mě: ,,Vždyť to není možné! Právě naopak, pojďme proti tomu. Rozveselme to smutné chladné počasí nějakou parádní muzičkou." Ale ono to tak nebylo. Nepovedlo se to.

Jsem totiž Quijot, bojovník s větrnými mlýny. Takové jsou mé mentální jazyky... A i když jsem skončil hraní s o něco horší náladou, hřál mě pocit, že jsem podal dobrý výkon a že má extrovertní forma zkoušek - hraní na ulici - je pro mě praktický trénink. Srovnám-li hraní na ulici u nás a ve Skotsku, kde jsem hrál v únoru a lednu roku 2012, připadá mi moje pondělní zkušenost jako procházka růžovým sadem plných skotačících jednorožců.

Ve Skotsku jsem zažil absolutní formu ignorace, kdy na mě nikdo ani neztočil svůj zrak. Mohl jsem hodinu hrát na didgeridoo, valit to nejlepší, co jsem uměl a nedostal jsem ani špetku pozornosti. Zažil jsem to v Glasgow, jednoho podobně chladného dne. Nebyl ani pozdní večer... jen odpoledne. Bylo to hrozné. Ale existují i horší - slyšel o místech, kde vám oproti zákazu buskingu vezmou nástroje, popř. vás uvězní v cele předběžného zadržení. Šílené, že?

Největší vtip je však v tom, že průměrné pochmourno je ten nejhorší stav. Třeba, když je -15°C, hraje se skvěle. Jednou jsem takhle vyrazil hrát v Ostravě na ulici. Zababušený, pod šátek přes pusu jsem si dal didgeridoo a zkoušel jsem jak dlouho vydržím a jestli někdo vytáhne minci aniž by se bál že mu k ní přimrzne ruka. Můj záměr byl: Půjdu hrát, a pokud něco vydělám, zajdu si na dobrou kávu. Nakonec jsem vydělal na dvě velmi prvotřídní kávy. Za 30 minut hry ostravaci řadně ocenili mou hudební odvahu.

Souhrnem, když už, tak extrémní podmínky, za to vás lidi ocení. Můžete hrát třeba na zasněžené Lysé hoře, jak píšu ve blogčlánku zde. Ale průměrné zimné pošmourno je to nejhorší. V něm raději na ulici nehrajte. Radím vám dobře, raději si zalezte pod peřinu, popíjejte kvalitní list čaje a pište o svém počínání chytré příspěvky na blog.

Ps.: Poslechněte si minutovou skladbu přímo z onoho pošmourného dne:

Napsáno pro www.buskerjam.cz

5 KROKŮ ÚSPĚŠNÉHO BUSKERA!

1. Umění zaujmout
Nejlepší buskeři na ulici jsou mistři v umění zaujmout. Dokonalým způsobem na sebe upoutávají pozornost. Příkladem budiž dva sobě si podobní borci -En.dru a Dub FX. Oba dva jsou na ulici maximálně úspěšní a to s "pouhým" mikrofonem a loop stationem (smyčkovačem). Vysvětlují publiku, co právě na smyčkovači dělají, moderují tak sami sebe a publikum ví, že se veškerá muzika odehrává naživo tady a teď. Jsou v přímém kontaktu s diváky, nestojí jako nějaká anonymní socha, která si za pár korun odehraje to svoje. Zaujmou tak nejen svou hudební produkcí, ale také svou jedinečnou osobností. 

Každý může mít své vlastní způsoby.. Jste šoumen či borec, který zpracovává davy svým humorem? Děláte vizuální show? Malujete nádherné obrazy? Tančíte nebo žonglujete? Možností je nekonečně mnoho. Ať už je váš způsob a projev jakýkoliv, najděte ho a rozvíjejte. Buďte v kontaktu s publikem. Mluvte s nimi, jako by tam přišli jen kvůli vám. Věnujte se jim, i když jen procházejí. Lidi nezajímá pouze to, co děláte, ale kdo jste. Zaujměte je svou jedinečnou osobností.

2. Čitelnost & Dynamika
Čitelnost je pro mě zakladní pilíř buskingu. Ulice není galerie, kde si vás lidé budou dlouze prohlížet. Lidé nejdou přímo za vámi, často se stydí zastavit, takže máte jen pár sekund, aby se z kolemjdoucího stal "kemnějdoucí". Buďte čitelní už z dálky. Mějte transparent či banner, své jméno či logo, specifické oblečení, cokoliv, co už z dálky prezentuje vás a vaši produkci. Jednoduše buďte čitelní v tom, kdo jste a co divákům ze sebe nabízíte. 

Buskujte dynamicky. Nesmíte působit jako flašinet, který jen čeká na almužnu a hraje nenápadně, aby někoho neobtěžoval. Většinu publika zaujmete svou suverenitou a odvahou se ukázat. Když se stydíte a hrajete unyle a nenápadně, lidi kolem vás opravdu jen projdou nebo dají minci ze soucitu. Pokud toto nechcete, hrajte dynamicky. Metoda je jednoduchá - každé místo ve městě má svou vlastní dynamiku. Rušná ulice, kde prochází stovky lidí během minuty bude vyžadovat rychlejší a hlasitější hudbu než ulice, kterou projde jen 20 lidí. Náměstí s lavičkama a kavárnama má také svou dynamiku. Musíte nejprve zjistit dynamiku místa, kde hrajete, a poté ji mírně zesílit. Všimnout si, jestli zde lidé spěchají či se zastavují. A přizpůsobit dynamiku své hry dynamice toho místa.  

3. Kvalitní aparatura a vlastní kulisy
Kvalitní hudební aparatura je další milník profesionálního buskingu. Vlastní kulisy jakbysmet. Prodáváte CD? Máte vedle sebe transparent s vaším jménem či jménem vaší skupiny? Nemáte-li CD, můžete mít vtipnou výzvu pro posluchače, aby vám dali svůj mail a vy jim pošlete hudbu. Můžete místo klobouku na peníze mít transparent s pozvánkou na svůj večerní koncert. Klobouk také může sloužit jako sbírka pro vydání vašeho CD. Anebo je vaše hraní benefiční na podporu psího útulku? Dejte to vědět pomocí kulis a nápisů. Lidi nejraději zaplatí, když vědí, co podporují. 

Jaké máte kulisy? Pokud jste malíř, je to vidět? Může vám to připadat jako klišé, ale lidé čekají, že malíř bude mít baret, paletu a bude obklopený obrazy. Dejte jim to! Buskovat totiž znamená být živou výlohou vašeho umění.

4. Správné načasovaní a lokace
Místo a čas pouliční produkce jsou prioritní. Vtip je v tom, že se podmínky pro busking neustále mění. Počasí, lidé, podniky, nálada, vlastní fyzický stav. Jde o to sladit všechno tak, aby to fungovalo. Je to tak trochu alchymie. Najděte si místo, kam se můžete vracet. Fanoušci vás podle toho hned poznají. Domluvte se s podniky, které jsou v okolí, zda jim vaše hraní vyhovuje a v jakém čase potřebují mít klid. Je rozdíl hrát před bankou, Albertem nebo kavárnou, které svou produkcí můžete také dělat reklamu. Základ je se domluvit, abyste se cítili, že zde smíte být. Abyste byli v klidu, že vás za 5 minut nikdo nevyhodí. Také si najděte místo, kde jste dobře vidět a slyšet z dálky. Na náměstí splynete s davem snadněji než v úzké uličce. V uličce zase lidé procházejí rychleji než na náměstí, kde jsou lavičky. Musíte si ujasnit, kde vás bude lépe vidět a slyšet. Najděte si místo, kde se cítíte bezpečně. Publikum by mělo procházet opravdu jedině před vámi, nikoli za vašimi zády. A klobouk s mincemi si dejte blíž k sobě, tak ať na něj periferně pořád vidíte a nemusíte být ve stresu z krádeže. Je rozdíl hrát v podchodu vlakového nádraží, kde panuje spěch a shon, nebo v uličce plné kaváren a obchůdků, kde se lidé zastavují a mají čas.

V Brně hraji pravidelně už několik měsíců přímo na náměstí a lidé si mě díky tomu pamatují. Hraji vždy v pozdní večer, většinou od osmi do desíti. Našel jsem místo, kde nikoho neruším a kde ani já rušen nejsem. Takových míst je poskrovnu, takže si toho velmi vážím. 

5. Druh kolemjdoucích
Pro koho hrajete? Pro bankéře, právníky, turisty, studenty či kolem vás pobíhají děti nebo vás ruší opilci? Najděte si místo, kde publikum z 90% odpovídá vašim představám a druhu vaší performance. Hrajte pro lidi, pro které hrát chcete. A nenechte se vyrušovat těmi, které zaujmout nepotřebujete.
Dav lidí někdy neznamená nic. Zamyslete se nad tím, nakolik jsou vás chodci schopni vnímat. Dokážete zaujmout kohokoli z nich, tím, co děláte? Jaká je jejich nálada? Na co jsou naladěni? Tyto otázky vám pomůžou najít nejlepší čas, místo a aranžmá vaší produkce.

Ono je to vlastně jednoduché. Stačí být v tu nejvhodnější dobu na tom správném místě. Sladit se s prostorem a časem.

Lítost v Litomyšli, Zábor na Tábor a Písek? Plný notýsek!

V Litomyšli se losuje Černý Petr, Tábor se brání nájezdům hudebních křižáků. Jediný Písek vám zaplní notýsek pozitivními ohlasy.

Litomyšl

“Litomyšláci” jsou držgrešle.” Touto větou uzavřel kamarád prohlídku krásného východočeského města. Já jsem se však jeho slov nezaleknul. Vybalil jsem na ulici své foukátka. Ať jsem však hrál jakkoli, nikdo z Litomyšláků si mě nevšímal. Výsledek mé sólové hry po 40 minutách - nula. Karta se však obrátila o pár měsíců později, kdy jsme litomyšelské ulice zaplnili intenzivnější hudbou jako trio Zenového čaje. Najednou se hrálo příjemně, lidé byli všímaví a krásná letní atmosféra nám napomohla k získání si nových fanoušků. I přes malý výdělek jsme byli nadšení. Večer jsme potkali naše přátele z klezmerské skupiny, kteří hráli přímo na náměstí a sklidili královský úspěch, a odnesli si futrál plný zlaťáků. Následující den jsme však osobně poznali Černého Petra Litomyšle. Naše hraní přerušili policisté. Jeden z nich byl velmi nepříjemný a tvrdě vyžadoval povolení. Policisté si opsali naše občanské průkazy, pohrozili nám a vykázali nás z ulice. Naštěstí nic víc. Měli jsme pocit, že jsme jakžtakž dobře dopadli. Litomyšl tak má za zdejší strážníky černý puntík.

Tábor

Bylo léto 2012. Didgeridoo se saxofónem přijeli vlakem do Tábora a chtěli rozeznít jeho krásné historické ulice. A náramně se jim to povedlo. Téměř každá ruka kolemjdoucího vhodila do futrálu korunu či dvě. Několik mincí dokonce do futrálu padaly i z prvního patra, přímo pod okny, kde dva nástroje zněly. A tahle zábavná krása trvala asi hodinu a půl. Pak se však dřevěný i zlatý dech zatajil. Kroky černých policejních bot přerušily muziku. Důraz na zákon, prověřování, zda vlastníci dřevěného a zlatého dechu daní peníze z hraní. Čísla občanek byly přepsány na policejní bloček. Zábor na Tábor. Po pěti minutách formálních výčitek konečně nastalo vydechnutí. Futrál byl zaklapnut. Zenový čaj krátce zhořknul, ale jeho nové lístky nabyly svěží chuť. Cvaknuty průvodčím, těšili se na novou hudební degustaci. Na Písek.

Písek

Světlý bod hraní na ulici. Pouličně jsem Písek objevil náhodou, když jsem v létě projížděl stopem Českou zemi. Po krátkém hraní na mostě, jsem byl příjemně překvapen. Srdečné reakce, nádherná atmosféra. Trocha zlaťáků v cestovatelském klobouku. O půlroku později, Leden. Mrzne až nejeden futrál na ledu praští. Na nejstarším mostě v ČR hrají dva Zenoví blázni. Jeden sedí opřený o zídku a svižnými prsty bubnuje na darbuku, druhý nafouklými vaky rozeznívá dvoumetrovou větev. Je zimní večer, tma a nasvícené sochy andělů a světců poslouchají, co ještě neslyšely. Řeka se tetelí zlatem, které uronili lampy. Nádherná scenérie. Kruhové pozemní osvětlení zvýrazňuje kouř z páry, který uniká z konce hudební větve… 30 minut z mého nejatmosféričtějšího hudebního zážitku z hraní na ulici. Pocit naplnění. I přes liduprázdné zimní ulice se ve futrálu objevilo několik mincí…

A víte také, čeho byl jednou písecký most svědkem? Dva muzikanti vesele hráli, kytara a flétna zněla. Na most se vpotácel notně připitý, ale sympatický muž. Dopotácel se k pouliční dvojci, a rozhodl se kluky odměnit. Možná už si ani nepamatuje, že jim do klobouku vysypal celý obsah své peněženky.

5 NEJ míst Moravy pro Hraní na ulici

Zajímá Vás v kterých místech Moravy se nejlépe hraje na ulici? Už jste slyšeli o Rožnově pod Radhoštěm? Frýdku-Místku? A víte, že se dá buskovat i na nejvyšší hoře Beskyd, Lysé hoře?

Brno

Studenstké město s otevřeným srdcem. Brno je k hraní na ulici velmi přívětivé a dle mého je to nejlepší město pro získávání kontaktů přímo z ulice. Policisté jsou hodní, radnice hraní podporuje. Buskovat se dá kdykoli po celý týden, i včetně víkendu. Za Brno jsem ohromně vděčný, hraji zde už přes 4 roky.

Brno však má své mouchy - některé obchody přes den pouští hlasitou hudbu, nejlepší fleky jsou někdy zabrané jinými muzikanty, a když už se konečně někam postavíte, zjistíte, že to někoho ruší. Já tak nejvíce muzicíruji pozdě večer, na hranici zákona, kdy je v ulicích klid a uspěchané tempo bílého dne je nahrazeno uvolněnou večerní atmosférou.

Jaké místa k hraní doporučuji? Česká, Náměstí Svobody, Masarykova. A pokud čekáte na vlak a nemáte co dělat, zamiřte buskovat do podchodu pod hlavním nádražím. Je tam nejvyšší koncentrace chodců v Brně. Pokud si však potrpíte na krásu, zamiřte na roh minoritská-jánská. Ovšem jen v případě, že v tamním kostele není bohoslužba, což zjistíte nasloucháním u kostelní brány.

Ostrava

“Region razovity” zná velmi málo kvalitních hudebníků. Na ulici spíše potkáte “pouliční somráky” - osoby, u kterých se divíte, že hrají už několik let, a stále nic neumí. Můj kamarád na adresu jednoho z nejznámějších somráků s harmonikou poznamenal: “Jemu lidi platí za to, aby přestal hrát.”

Pokud tedy Ostravě ukážete, že ulice může být prostorem profesionálních muzikantů, setkáte se s příjemně překvapenými tvářemi kolemjdoucích. Mnozí z nich se s Vámi dají do řeči. Ostrava odměňuje kvalitní hudbu štědře. Se strážníky nebyl nikdy žádný problém, za dva roky, kdy jsem v Ostravě hrával, na mě přišli jen jednou s tím, že je někdo zavolal. Když jsem se byl letos v březnu ptát na stanici, jak je to s hraním na ulici, bylo mi řečeno, že pokud nebudu mít žádný transparent, můžu klidně hrát a předávat hudbou radost.

Rada pro Buskera? V Ostravě zvolte správný čas. Po šesté, někdy i páté hodině večerní se město pomalu vylidňuje. O víkendech a svátcích je v ulicích pusto a prázdno. Raději volte dopoledne a pozdní odpoledne.

A kde hrát? Mé nejoblíbější místo je roh Puchmajerova - Zámecká. Kupodivu většina hudebníků hraje přímo na náměstí, což je také dobrá varianta, ale musíte si dát pozor, abyste svou hudbou neobtěžovali obchodní dům. Pak na vás totiž přijde velký zlý pán z ochranky… A pokud máte rádi underground, doporučuji Frýdlanské mosty (zastávka Náměstí republiky)

A pokud vás při buskingu potká jeden ze somráků, nedivte se, že vás automaticky začne brát jako sobě vlastní, a z dobré vůle Vám nabídne nocleh ve své rozpadlé chatrči.

Rožnov pod Radhoštěm

Nádherné valašské město, které pouliční hudbu vítá. Busking je zde absolutní raritou, které si však přátelští rožnováci cení. V Rožnově jsem hrál několikrát, vždy přímo na náměstí. V zimě i v létě, pokaždé to bylo parádní. Rožnováci mi věnovali milé úsměvy, upřímný zájem a pár hodnotných mincí k tomu.

Frýdek-Místek

Místek se nachází na rozhraní Rožnova a Ostravy - jak geograficky, tak pouličně. Pro busking je zde ideální podloubí Místeckého náměstí, nejlépe v místě, kde se protíná s průchodem, který nabízí skvělou akustiku. Mějte na paměti, že místečáci nejsou na busking zvyklí - někteří se s Vámi dají do řeči, někteří na vás budou nevěřícně koulit oči. Většina vás však podpoří, jak slovem, tak mincí.

Doteď vzpomínám na to, jak jsem v Místku hrál uprostřed tuhé zimy. Bylo -10°C a já měl 30 minut času. Zachumlané místečáky má hudba šokovala. Za dvacet minut jsem si vydělal na oběd a lístek do Ostravy. A co mě potěšilo nejvíc? Ze zdravé výživy vyběhla prodavačka, mladá slečna v tričku. V té zimě přiběhla, ocenila můj odvážný počin dvacetikorunou, a pelášila zase zpátky do tepla. Dokážete si asi představit, jak moc to bylo milé.

Lysá Hora

Velmi netradiční lokace pro “hraní na ulici”. Buskingem na nejvyšší beskydské hoře jsem uzavřel rok 2012. Byl konec prosince - sněhu všude plno, stromy obalené ledem. S kamarády jsme se vyšplhali na vrchol a já vybalil svou píšťalu. Krátký busking mezi metrovými závěji. Mrznoucí ruka mi dovolila 15minutovou hru. Během této čtvrthodinky mě minuly desítky turistů, jedna větší skupinka lidí mě poslouchala. Ke konci mého hraní jeden z mužů ze skupinky přišel, a do zasněženého klobouku mi hodil obrovskou hrst drobných mincí, které vybral od všech svých přátel...