V Litomyšli se losuje Černý Petr, Tábor se brání nájezdům hudebních křižáků. Jediný Písek vám zaplní notýsek pozitivními ohlasy.
Litomyšl
“Litomyšláci” jsou držgrešle.” Touto větou uzavřel kamarád prohlídku krásného východočeského města. Já jsem se však jeho slov nezaleknul. Vybalil jsem na ulici své foukátka. Ať jsem však hrál jakkoli, nikdo z Litomyšláků si mě nevšímal. Výsledek mé sólové hry po 40 minutách - nula. Karta se však obrátila o pár měsíců později, kdy jsme litomyšelské ulice zaplnili intenzivnější hudbou jako trio Zenového čaje. Najednou se hrálo příjemně, lidé byli všímaví a krásná letní atmosféra nám napomohla k získání si nových fanoušků. I přes malý výdělek jsme byli nadšení. Večer jsme potkali naše přátele z klezmerské skupiny, kteří hráli přímo na náměstí a sklidili královský úspěch, a odnesli si futrál plný zlaťáků. Následující den jsme však osobně poznali Černého Petra Litomyšle. Naše hraní přerušili policisté. Jeden z nich byl velmi nepříjemný a tvrdě vyžadoval povolení. Policisté si opsali naše občanské průkazy, pohrozili nám a vykázali nás z ulice. Naštěstí nic víc. Měli jsme pocit, že jsme jakžtakž dobře dopadli. Litomyšl tak má za zdejší strážníky černý puntík.
Tábor
Bylo léto 2012. Didgeridoo se saxofónem přijeli vlakem do Tábora a chtěli rozeznít jeho krásné historické ulice. A náramně se jim to povedlo. Téměř každá ruka kolemjdoucího vhodila do futrálu korunu či dvě. Několik mincí dokonce do futrálu padaly i z prvního patra, přímo pod okny, kde dva nástroje zněly. A tahle zábavná krása trvala asi hodinu a půl. Pak se však dřevěný i zlatý dech zatajil. Kroky černých policejních bot přerušily muziku. Důraz na zákon, prověřování, zda vlastníci dřevěného a zlatého dechu daní peníze z hraní. Čísla občanek byly přepsány na policejní bloček. Zábor na Tábor. Po pěti minutách formálních výčitek konečně nastalo vydechnutí. Futrál byl zaklapnut. Zenový čaj krátce zhořknul, ale jeho nové lístky nabyly svěží chuť. Cvaknuty průvodčím, těšili se na novou hudební degustaci. Na Písek.
Písek
Světlý bod hraní na ulici. Pouličně jsem Písek objevil náhodou, když jsem v létě projížděl stopem Českou zemi. Po krátkém hraní na mostě, jsem byl příjemně překvapen. Srdečné reakce, nádherná atmosféra. Trocha zlaťáků v cestovatelském klobouku. O půlroku později, Leden. Mrzne až nejeden futrál na ledu praští. Na nejstarším mostě v ČR hrají dva Zenoví blázni. Jeden sedí opřený o zídku a svižnými prsty bubnuje na darbuku, druhý nafouklými vaky rozeznívá dvoumetrovou větev. Je zimní večer, tma a nasvícené sochy andělů a světců poslouchají, co ještě neslyšely. Řeka se tetelí zlatem, které uronili lampy. Nádherná scenérie. Kruhové pozemní osvětlení zvýrazňuje kouř z páry, který uniká z konce hudební větve… 30 minut z mého nejatmosféričtějšího hudebního zážitku z hraní na ulici. Pocit naplnění. I přes liduprázdné zimní ulice se ve futrálu objevilo několik mincí…
A víte také, čeho byl jednou písecký most svědkem? Dva muzikanti vesele hráli, kytara a flétna zněla. Na most se vpotácel notně připitý, ale sympatický muž. Dopotácel se k pouliční dvojci, a rozhodl se kluky odměnit. Možná už si ani nepamatuje, že jim do klobouku vysypal celý obsah své peněženky.
Žádné komentáře:
Okomentovat