Klidná píseň pro zesnulou kočičku, Robiho

Včera nám umřela kočička, Robi.

Pár hodin před jeho zesnutím jsem intutivně začal nahrávat skladbu, kterou jsem chtěl nahrát už delší dobu. Najednou prišla ta fáze. Ujel mi autobus. Měl jsem čas. Začal jsem nahrávat. A když jsem uslyšel zvenku ptačí zpěv, položil jsem mikrofon na parapet domu. Za půl minuty, přesně v té době, přišel veterinář. Nahrál jsem tak jeho tiché a vážné "Dobrý den". Tvoření jsem přerušil, abych mohl být v přítomnosti kočičky. Robíček už byl Hrobíček. Za poslední měsíce zhubnul a poslední dny se mu stav rapidně zhoršil. Hýbal se jako dřevěná loutka bez síly, přestávaly mu fungovat ledviny. Byla neděle a lysický veterinář přišel až za námi domů. Píchl kočičce dvě injekce, první pro uspání a druhou až po delší chvíli... Jsem vděčný, že jsem mohl být v ten moment s Robim, doma. Jsem rád, že mi ten autobus ujel.

Se slzami v očích se mi nechtělo spěchat na další autobus, a tak jsem si nechal ujet i ten. Díky tomu jsem pak mohl dokončit tuto skladbu.

Jak si vybírám nejlepší místo ke hraní na ulici?

Přicházím na své oblíbené místo v Ostravě. Skvělá akustika a parádní koncentrace lidí. Dvacet minut troubím naproti bance. Zavolají na mě strážníky?

Když volím správné místo ke hraní na ulici, spoléhám se na svou intuici. Feng-shuei, proud lidí a akustika, to je jeden z mála faktorů, na které spoléhám. Koukám se po podnicích, které nebudu rušit... a které také nebudou rušit mě. Místo na rohu, mám-li krytá záda, je ideální. Ne nadarmo si je volí zástupkyně nejstarší profese i znalí majitelé obchodů.
Sleduji proud lidí. Nespěchají? Kvantita leckdy neznamená kvalitu. V Brně se mi nejlépe hraje pozdě večer, v Ostravě spíše odpoledne. A zrovna teď jsem ve správný čas na správném místě, den před festivalem Colours of Ostrava. Ideální.

Volá mi kamarád. Zvedám telefon. "Dalibore, nechceš přijít hrát za mnou na Karolinu?" Dlouze přemýšlím, zda má cenu se přesouvat a hrát před obchodním centrem. Nakonec mi odpovídá kolemjdoucí pár, který se z toho místa právě vrátil: "Je tam spousta stánků a hudby, hluk a davy lidí. Vy tady jdete krásně slyšet, už z dálky." Bod pro toto místo, odpovídám si. Zůstávám.

Dvacet minut jsem s pocitem opatrné nejistoty troubil do didgeridoo, které dunělo půlkou ostravského centra. A banka? Chachá. Zavřela si dveře.

Rozbalil jsem si tedy zbytek aparatury. Kombo, stojan a iPad. A jedem! Začal jsem tvořit smyčky, loopoval a nahrával jsem svůj hlas, k tomu xylofonek, beatbox. Plochy jsem plnil hutným zvukem mé obří "fajfky" a zpěvem mých nových textů. Zcela jsem se do hudby ponořil a kolemjdoucí jsem vnímal jenom ve chvíli, když mi vhodili do truhličky několik mincí. Poděkoval jsem jim nahranou smyčkou "díky díky vám", která se nadesetkrát otočila a zrytmizovala mi mou hudbu. Děti se smály. Po hodině jsem se probral ze série mých loopovaných skladeb a koukám, truhlička plná. Prodal jsem dokonce i dvě CD. Právě jsem zažil nejúspěšnější busking.

Plný nadšení jsem se další den vydal na stejné místo. Přes čtvrt hodiny mi trvalo, než jsem si připravil mou mini stage. Mikrofony, stojan, ozvučení... Jupí, už to mám! Tak jedem! Sotva začnu a decentně zatroubím do mé australské klády, přijde na mě paní z drogerie, ať jdu jinam. Ach jo, není každý den posvícení....