Zimo a sychravo je pro hráče na ulici smůla - aneb jak se mi nepovedlo rozveselit to zimné pochmourno

V pondělí 19. ledna jsem se přesvědčil o tom, jaké je zimné počasí pro buskera smůla. Vyzbrojen nahřívacími láhvemi jsem se vydal hrát na náměstí. Nepršelo, jen jemně mrholilo, ale byla zima, vlhko a nevlídno, půl deváté večer. Velmi málo lidí vytáhlo ven paty. A ti, kteří to udělali, svižným krokem kráčeli k svému cíli, oči upřené vpřed, filtrující všechny rušivé vlivy.

Za hodinu hraní se ke mě zastavilo pouze pět lidí, z toho tři hodili do kasičky. Počasí je doopravdy berná mince. Vydělal jsem 25 korun. Rádia ten den varovaly, že je nejdepresivnější den v roce. Lidi si to vzali k srdci, a řídili se podle toho. Já jsem na to nedal, ale v rámci pouličního umění je klíčové jít s davem. Dát mu to, co chce. O vánočním čase přenádherné koledy, které vás zahrnou pocitem lásky a radosti. A v zimném sychravém dni, ještě k tomu v nejdepresivnějším dni roce... vlastně nic. Možná vás napadne jako mě: ,,Vždyť to není možné! Právě naopak, pojďme proti tomu. Rozveselme to smutné chladné počasí nějakou parádní muzičkou." Ale ono to tak nebylo. Nepovedlo se to.

Jsem totiž Quijot, bojovník s větrnými mlýny. Takové jsou mé mentální jazyky... A i když jsem skončil hraní s o něco horší náladou, hřál mě pocit, že jsem podal dobrý výkon a že má extrovertní forma zkoušek - hraní na ulici - je pro mě praktický trénink. Srovnám-li hraní na ulici u nás a ve Skotsku, kde jsem hrál v únoru a lednu roku 2012, připadá mi moje pondělní zkušenost jako procházka růžovým sadem plných skotačících jednorožců.

Ve Skotsku jsem zažil absolutní formu ignorace, kdy na mě nikdo ani neztočil svůj zrak. Mohl jsem hodinu hrát na didgeridoo, valit to nejlepší, co jsem uměl a nedostal jsem ani špetku pozornosti. Zažil jsem to v Glasgow, jednoho podobně chladného dne. Nebyl ani pozdní večer... jen odpoledne. Bylo to hrozné. Ale existují i horší - slyšel o místech, kde vám oproti zákazu buskingu vezmou nástroje, popř. vás uvězní v cele předběžného zadržení. Šílené, že?

Největší vtip je však v tom, že průměrné pochmourno je ten nejhorší stav. Třeba, když je -15°C, hraje se skvěle. Jednou jsem takhle vyrazil hrát v Ostravě na ulici. Zababušený, pod šátek přes pusu jsem si dal didgeridoo a zkoušel jsem jak dlouho vydržím a jestli někdo vytáhne minci aniž by se bál že mu k ní přimrzne ruka. Můj záměr byl: Půjdu hrát, a pokud něco vydělám, zajdu si na dobrou kávu. Nakonec jsem vydělal na dvě velmi prvotřídní kávy. Za 30 minut hry ostravaci řadně ocenili mou hudební odvahu.

Souhrnem, když už, tak extrémní podmínky, za to vás lidi ocení. Můžete hrát třeba na zasněžené Lysé hoře, jak píšu ve blogčlánku zde. Ale průměrné zimné pošmourno je to nejhorší. V něm raději na ulici nehrajte. Radím vám dobře, raději si zalezte pod peřinu, popíjejte kvalitní list čaje a pište o svém počínání chytré příspěvky na blog.

Ps.: Poslechněte si minutovou skladbu přímo z onoho pošmourného dne:

Napsáno pro www.buskerjam.cz

Klidná píseň pro zesnulou kočičku, Robiho

Včera nám umřela kočička, Robi.

Pár hodin před jeho zesnutím jsem intutivně začal nahrávat skladbu, kterou jsem chtěl nahrát už delší dobu. Najednou prišla ta fáze. Ujel mi autobus. Měl jsem čas. Začal jsem nahrávat. A když jsem uslyšel zvenku ptačí zpěv, položil jsem mikrofon na parapet domu. Za půl minuty, přesně v té době, přišel veterinář. Nahrál jsem tak jeho tiché a vážné "Dobrý den". Tvoření jsem přerušil, abych mohl být v přítomnosti kočičky. Robíček už byl Hrobíček. Za poslední měsíce zhubnul a poslední dny se mu stav rapidně zhoršil. Hýbal se jako dřevěná loutka bez síly, přestávaly mu fungovat ledviny. Byla neděle a lysický veterinář přišel až za námi domů. Píchl kočičce dvě injekce, první pro uspání a druhou až po delší chvíli... Jsem vděčný, že jsem mohl být v ten moment s Robim, doma. Jsem rád, že mi ten autobus ujel.

Se slzami v očích se mi nechtělo spěchat na další autobus, a tak jsem si nechal ujet i ten. Díky tomu jsem pak mohl dokončit tuto skladbu.