Kurz Mongolského zpěvu - podzimní pozvánka

Pozvánka: Otevření hlasu pro lepší mluvený projev a zpěv - Brno a Praha

Tranz aneb 4 způsoby jak se do něj přirozeně dostat

Jak na tranz?

Stačí vám kbelík od malování, vodovodní PVC roura a hlasivky. Tranz přijde sám  během poslechu hudby.

1. Tanec

Máte svou oblíbenou hudbu u které se neudržíte a musíte tančit jak diví? Tak směle do toho. Vytvořte si doma prostor na dvacet minut, a pusťte si ji na plné pecky. Vykročte z komfortní zóny a udělejte si rituál. Nevnímejte svůj tanec a svůj pohyb automaticky. Narušte rutinu a prožijte ho naplno.

Nebuďte líný čtenář - zkuste to! Hybaj. Hopsa hejsa!

Pokud napnelismus vůle nepomůže a k domácímu trsání se nedostanete, sáhněte po skupinové variantě. Trance Dance, 5 rytmů, Extactic Dance. Na internetu se to podobnými akcemi jen hemží, stačí si udělat výlet do Prahy či do Brna . Anebo naopak opusťte město a vydejte se k rybníku uprostřed lesů v Ledči nad Sázavou na tantrický festival Art of Being.

2. Hlas

To nejlepší a nejsilnější máte vždy po ruce. Přesněji řečeno v krku. Hlasivky. A jak s nimi nakládat, abyste se ztranzovali? Rozhodně nepřepínat! Nejdřív si najděte nějaké klidné místečko, kde vás nikdo nebude rušit. Ideální je klidný pokoj. Anebo osamocený plácek kdesi v přírodě. Tam si sedněte a začněte zpívat.

Bráníte se, že zpívat neumíte? Na tom nesejde! Zpívejte klidně neumně. Na následující cvičení to nemá pražádný vliv.

Začněte tak, že si nejdřív najdete tón, jakýkoli zvuk, který vám bude příjemný a zvládnete ho zpívat opakovaně za sebou. Máte? Fajn. Tak a teď stále dokola. Dlouze a táhle. Ano, možná se vám připomene známé “óm”. To zpívat můžete, ale nemusíte. Klidně to může být “ááá” nebo “ůůů” nebo “mmm”. Je to zcela na vás.

Co je však důležité? Trvání! Pět tímto způsobem vydržte alespoň deset minut! A pozor zůstaňte po celou dobu na jednom tónu! Dýchat samozřejmě můžete, dokonce se to i doporučuje. K vašemu tónu, vašemu zvuku, se stále vracejte. Měl by odpovídat vašemu konkrétnímu naladění (při dalším cvičení tak může být úplně jiný). V jedenácté minutě se mysl začne drobit jako chléb a vy se začnete nalaďovat na hlubší vlny. Začnete vnímat prostor okolo sebe jinak, a každý zvuk kolem vás bude znít jako symfonie hrající s vašim hlasem. Nevěříte? Zkuste!

Popřípadě si to přímo zažijte na kurzu Zpěvu po mongolsku s podtitulem Dech a meditace s hlasem.

3. Buben

Máte buben? Skvělé! Nemáte? Nevadí. Od někoho si jej půjčte! Anebo bušte do velkých kbelíků a nádob od malování. Že to funguje vám dokáže třeba skupina Noisy Pots! Bicí nejsou jen skvělým nástrojem pro vybití bicepsů. Dostanou vás i do hlubších stavů. Obzvláště působivé jsou bubny šamanské, ale vůbec nevadí, když budete mít darbuku, djembe anebo vozembouch. A zaručený recept na tranz pomocí bubnu? Princip je stejný jako u hlasu. Vyberte si jeden zvuk a opakujte ho stále dokola. V rytmu, nerytmu. Bubnujte. Deset, dvanáct, patnáct minut.

Důležité je opakování, cykličnost. Ano, jde vám o to trochu zamotat mozek.

Další výtečnou bubenickou variantou je jít cestou tradiční africké hudby. Extáze ze salvy skupinových bubnů. Nevíte, kde a kdy? Co třeba Djembe marathon začátkem srpna?

4. Didgeridoo

Znáte didgeridoo? Že ne? Nevadí. Navštivte nejbližší obchod stavebnin. Zami
řte do uličky s potrubím. Najděte si PVC trubku dlouhou jeden metr, průměr 40 mm. Stojí kolem třiceti korun. Pořiďte si jednu, nebo raději dvě (můžete pak experimentovat s délkou při propojení). Doma si pak jeden z jejích konců (ten bez gumy) mírně opalte. Anebo obalte včelím voskem, aby konce nebyly ostré. Skvělé, máte své vlastní didgeridoo. Co teď? Zkuste jej rozeznít uvolněnou vibrací rtů - “prděním” nebo také zvukem, které dělá malé dítě, když napodobuje autíčko nebo traktor. Jakmile se vám podaří rozeznít trubku, hrajte na ní opakovaně, seč vám dech postačí. Jen si prosím hlídejte, ať jste uvolnění, hra na didgeridoo je čistě relaxační záležitost. Najděte si místnost se skvělou akustikou - chodbu, kostel, záchod. Nástroj vám během hry dá vnitřní masáž. Hrajícímu se vibrace přenášejí přes ústa do celé hlavy krku, a stimulují i centra v mozku. Když se po čase naučíte nástroj rozeznívat uvolněně, zavede vás zvuk do hlubin. A opět. Vůbec nevadí, že jste začátečník.

Dodržujte princip “nadechnu se - hraji - uvolním se - opakuji”. Funguje to parádně.

Prolomíte bdělý stav a vymažete hranice. Kontrola zmizí. A rozdíl mezi vámi a zvukem nástroje také.

Pokud potřebujete poradit s hrou na didgeridoo, napište Daliborovi anebo přijďte na jeho kurz Didgeridoo & Beatbox.

Napsáno pro letní tantrický festival Art of Being, který se již stává tradicí: www.artofbeingfestival.com“

Interview with Moddi: "Musicians can inspire change"

So I like the way you perform yesterday - not in the way of music but in the way of your speech. The people was inspired like I heard when they was speaking to you after a concert. Do you have some actual philosophy now of what you want to share?

I wish I did. But no. The project of Unsongs and every song has it own philosophy of it, really. I am so thankful for this because is a cover project so I don't have to necessarily mean what I am singing. What about the hugest problem with singing a political songs is that you always change your mind week after you wrote it. So the great thing about the Unsongs is like singing tiny documentaries. I know these songs are just one way looking on reality. One way which has not been very welcomed at some point. And I take it for what it is. These twelve songs are like twelve glimpses to the world from perspectives that you don't usually get anywhere else. Therefore I am very thankful for that. The feel equally true everyday, equally write every night when we play a concert. None of them lost they power for two years since the project starts. 

So the project longs for two years?

The main work was done year after. The research face for the album did not last so long it was probably four five month of collecting songs and starting to translated them. What has taken time is the after work. After the song was translated and the musical foundation has been laid, everything was ready to the studio. I could focus on all the other things - interviews, meeting with other musicians. That took almost as much time as the making the album itself and was way more expensive. And also prepare for everything to get the rights and approvals from publishers. And to be hundred percents sure that I translated this word correctly and that correctly and presenting this artist in a good way. To be journalistically rooted. To be hundred percent correct. And that looked some much time. The album was finished year ago.

So lot of office and law work about the songs was needed?

Yeah, I tried anyway. But the problem is that many of these people are still in prisons, many of them are dead so it’s very difficult to get the paper work right specially in cases where the rights owner… For example Mahmud Dervish the guy who write Oh my father and Joseph he didn't have any close family to inherit his right. So nobody own it. A lot of paper work was done.

The side of musician that most of the people don't think about.

What inspires me is the influence that you have like a musician when you perform. Do you feel it? Do you work with that?

I work lot with it. Not for this album specifically - we made so much videos and interviews with the people and I start to writing a book actually so I systemize this material so much already that now is feel natural to speak. I remember from my last album I would spend a day to write introduction to every songs and then memorizing it and trying to don't forget it and then reciting it in non rehearsed way. The talking is definitely part of a concert not just some bubbling as part of the songs really.

One of my friend said me before a year, you have a gift to be a musician and also with this you have the gift of word on a place - you have there attention.

Yeah. They are listening. You can actually make people listen.

Which is fantastic. They are many people who have first liked the music. First they listen to Unsongs and then they have started digging in the story songs and that’s the way I wanted to be. Basically I want people to get into the stories and get behind the message of the album. To rule them in by beautiful music and then captured with these lyrics which are incredibly strong.

Natural way to show the people the sense of the music. Most of the people who came yesterday, you mention it absolutely brilliantly. You said something most of the people today is here for…

Melancholic norway pop barefeet stuff. (laugh)

Yeah, they do. Some people have remarked the fact that I through singing this songs I am an extremely privileged position as a white man from Norway and well educated. And that’s right. That’s true. I don't see like a bad thing because in order to do a project like this you have to in a privileged position. Thats sort of the message of a album. There is also few people on a planet that have the privilege. Lot of audience yesterday was expecting the norway melancholic stuff. I have an audience. I released three albums I travel like an idiot I've been in Brno and pretty much in every country in western Europe and get audiences in every places nad It’s quite obvious if this was debut album nobody would listen to it. Even though it was good I don't think people will listen to it. 

The last question - through your songs I realized that are lots of stories we can experience in the same way. You realized that can be part of your life. For example the war. Most of the people are living in their bubble. I feel by your singing that the bubble was starting to shaking or little cracking.

I hope that. The music has to power bursting bubbles. Also have the power of maintaining them.

And don't know how it is here in czech but back home in Norway political music died out in the 90's with the post modern ironic generation and even today being political musician or even a musician who tells real stories is (???) doesn’t get the huge audience. But I am thinking and hoping that is about a change. At least a bit. Thinking and hoping that musicians can inspire change. It’s just when ninety nine procent stuff what you hear in radio is completely crap you can lose faith in humanity. But if that one procent get through… I hope it bring something good.

♫ Mé 3 nejsilnější hudební zážitky ♫

1. "HMOTNÝ SVĚT? COŽE?! CO TEN TU DĚLÁ?

Tento pocit jsem zažíval v době, kdy jsem hrál na didgeridoo asi rok. Nořil jsem se hluboko do hry tak, že jsem zapomněl na vše okolo. Přestal jsem vnímat prostor a dostal jsem se do lehké formy tranzu. Vnímání se omezilo pouze na chvění a zvuk, oči zavřené. Později dostávám pocit, že už nehraji já. Hra probíhá sama, nezávisle na mě. Jakékoli řízení se odpojuje. Stávám se samotnou hrou. Hra plyne jako řeka, a já se stávám to řekou. Už tam není rozdíl...
Pocit bytostného udivení, který mám, když po hodině cyklické hry otevřu oči je: REALITA?! COŽE?

2. Absolutní ticho - 22.11.2012 - Místogalerie

V magické datum nejkoncentrovanější koncertní zážitek. Po třiceti minutách kontinuální hry otvírám oči... v publiku, a vůbec všude v celém podniku Místogalerie (!) je ticho takové, že slyším padat padající špendlík. Dlouhé a poklidné ticho, která trvá. Jsem tím tichem šokován. Tiše setrvávám. Nevím co mám dělat. Čekám tedy 5 minut. Ticho stále trvá, hluboké a silné. Desítky diváků jsou v meditaci a mají zavřené oči, jsou hluboko v sobě...
To ticho bylo tak hluboké, že jsem netušil, jak s ním naložit. Na dalších deset dlouhých minut jsem se schoval za plentu, do skladu mezi mošty a piva, než ticho doznělo... 

Po téměř dvaceti minutách absolutního ticha jsem uslyšel několik ruchů a šelestění, kdy se většina lidí probrala z hlubokého hudebního tranzu. A až pak jsem si vzal slovo, neb předtím ho mělo to silné ticho...

3. Polonahé ženy se mi otíraly o Kládu - Únor 2012 - Skotsko

Byl jsem zdrcený a zklamaný. Dva týdny ve Skotsku, osobní krize. Obyvatelé dvou největších skotských měst pouliční hudbu ignorovali, ať byla jakákoli, ať už má či cizí. Po dvou týdnech jsem se přes couchsurfing dostal k jednomu obzvláště povedenému hipíkovi, který mi poradil, že v celém Skotsku existuje jediné místo, které je zlatým dolem pro každého muzikanta. Jednalo se o jednu malou uličku v Glasgow...

O pár dní později jsem tam hrál.

Po kluzkých dlaždicích tam klopýtaly skotky, v chladu a v únorové zimě. Jako naschvál, některé z nich měli vysoké podpatky, které jim zapadávaly do škvír v chodníku. V jeden moment jsem viděl jak jedna z mladých skotek dopadla na mokrou zem. O chvíli později dokonce spadly tři přes sebe, a to už jsem se musel smát, když se podnapilé snažily přelézt sami sebe. Neúspěšně. Tyto ženy byly tak málo oblečené, že byste si je spletli s lehkými děvami. Klopýtaly za svými mládenci, kteří se opíjeli a radovali z pátečního večera.
Davy mladých skotů v úzké uličce proudili kolem mě a mého klobouku, který nasával dešťovou vodu tekoucí po chodníku. V mé didgeridoo hře zněl rytmus a akce. Do klobouku začaly padat mince vysokých hodnot. Některé hloučky mladých lidí se zastavovaly a tančily těsně přede mnou. Házeli mince, motivovali mě skandováním. Další klopýtající a na zem padající skotky. Kdo by řekl, že tohle byl jen začátek!

 Po půlhodině mé hry se přiblížila pětice mladých, krásných... a rozvášněných dam. Byly téměr v plavkách, byť byla únorová noc. Nadšené mojí hrou mě obklopili a začali kolem mě, v těsné blízkosti, tančit. Cítil jsem, že nemají žádné zábrany. Nevěděl jsem si rady. Cítil jsem se jako hudební gigolo. Zůstal jsem u toho, co jsem do té doby dělal. Pokračoval jsem ve svém australském představení. Jedna z hloučku dam, zrovna ta nejvíc sexy (díky bohu za to!) se rozhodla to rozjet ještě blíže. Sexy Skotka překročila mé vibrující didgeridoo a stoupla si těsně přede mě, tak, že bych se jí mohl dotknout.. a začala nad mým ridem tančit. Místy se o něj otřela svými stehny, jen ledabyle, v rauši jejího vlnění. Tanec u tyče byl nahrazen tancem u didgeridoo. Uf, říkal jsem si. Byl jsem celou situací natolik zaskočen, že jsem nebyl schopný ničeho... a tak jsem prostě hrál dál! 

Naštěstí vše dobře dopadlo. Sexy Skotka se vyvlnila a rozjetá pětice mladých ženštin zamířila o bar dále. 
Z výdělku jsem žil další dva týdny.

Nikdy bych tomu neuvěřil. Kdyby mě v ten moment někdo vyfotil, opravdu bych vypadal jako největší australský gigolo hudebník.

//psáno pro www.buskerjam.cz
BLOG hudebníka Dalibora Neuwirta - www.djlidu.blogspot.com 
WEB - www.djlidu.cz

7 tipů jak si co nejlépe zorganizovat vlastní koncert

1. Dívejte se na svůj koncert očima diváka
Víte, jak trefit na místo koncertu? Vidíte nějaké ukazatele? Přivítá vás u kasičky milá krásná slečna anebo je tam nějaká osina v zadku? Víte kdy začne koncert a jaký má program? Na co se můžete těšit?

2. Ulehčete si organizaci
Samotná propagace je pro většinu muzikantů včetně profesionálů největší oříšek. Hrajte tam, kde vás chtějí a kde vás podpoří. Pokud takové místa neznáte, najděte je.

3. Nechte si pomoc a pomoc odměňte

Jako hudebník jsem si nejvíc vylámal zuby na tom, že jsem kolem koncertu přestal být hudebníkem, který se zabývá hudbou, ale organizátorem, který běhá od stolu ke stolu. Pokud organizujete vlastní koncert, bude se vám vždy hodit milá a vstřícná pokladní a člověk s dobrým uchem, který vám potvrdí, že zvuk je vyvážený. Místo toho, abyste se rozkrájeli, raději požádejte své přátele o pomoc a pak je odměňte drobným gestem či darem (např. CD, lekcí...)

4. Propagujte chytře
Při propagaci dejte na vztah a relevanci. Plakáty rozvěšené po celém městě vám vyprodaný koncert nezaručí. Zvěte lidi převážně osobně, plakát dávejte do ruky konkrétním lidem a hlavně nadšeným fanouškům, kteří se rádi o své nadšení podělí. Plakát pověste jen na pár míst, kde procházejí lidé se zájmem o typ vaší hudby.

5. Zajistěte si komfortní podmínky, ať se cítíte dobře. 

To samé platí pro členy vaší kapely, popř. vaše hudební hosty. Stanovte si osobní prioritu cítit se v průběhu koncertu dobře a uvolněně. Všechno si nachystejte tak, ať máte čtyři hodiny před začátkem koncertu klid. Po generálce se budete moct spolehnout, že vše je na svém místě, a zní tak, jak má...

6. Buďte čitelní
Dejte lidem na koncertě vědět, co je čeká. Řekněte jim, jaký je přibližný časový program, zda přijde či nepřijde pauza. Řekněte jim to podstatné, co by divák potřeboval vědět.

7. Přidejte něco navíc, na co se diváci mohou těšit

Zamyslete se, jak můžete svému koncertu dodat něco, co ho udělá neobyčejným. Může to být promítání, nevšední vizuální kulisy, hudební jam anebo soutěž o nové album. Inspirujte se a nechte pracovat svou fantazii...

Napsáno pro www.buskerjam.cz

Zimo a sychravo je pro hráče na ulici smůla - aneb jak se mi nepovedlo rozveselit to zimné pochmourno

V pondělí 19. ledna jsem se přesvědčil o tom, jaké je zimné počasí pro buskera smůla. Vyzbrojen nahřívacími láhvemi jsem se vydal hrát na náměstí. Nepršelo, jen jemně mrholilo, ale byla zima, vlhko a nevlídno, půl deváté večer. Velmi málo lidí vytáhlo ven paty. A ti, kteří to udělali, svižným krokem kráčeli k svému cíli, oči upřené vpřed, filtrující všechny rušivé vlivy.

Za hodinu hraní se ke mě zastavilo pouze pět lidí, z toho tři hodili do kasičky. Počasí je doopravdy berná mince. Vydělal jsem 25 korun. Rádia ten den varovaly, že je nejdepresivnější den v roce. Lidi si to vzali k srdci, a řídili se podle toho. Já jsem na to nedal, ale v rámci pouličního umění je klíčové jít s davem. Dát mu to, co chce. O vánočním čase přenádherné koledy, které vás zahrnou pocitem lásky a radosti. A v zimném sychravém dni, ještě k tomu v nejdepresivnějším dni roce... vlastně nic. Možná vás napadne jako mě: ,,Vždyť to není možné! Právě naopak, pojďme proti tomu. Rozveselme to smutné chladné počasí nějakou parádní muzičkou." Ale ono to tak nebylo. Nepovedlo se to.

Jsem totiž Quijot, bojovník s větrnými mlýny. Takové jsou mé mentální jazyky... A i když jsem skončil hraní s o něco horší náladou, hřál mě pocit, že jsem podal dobrý výkon a že má extrovertní forma zkoušek - hraní na ulici - je pro mě praktický trénink. Srovnám-li hraní na ulici u nás a ve Skotsku, kde jsem hrál v únoru a lednu roku 2012, připadá mi moje pondělní zkušenost jako procházka růžovým sadem plných skotačících jednorožců.

Ve Skotsku jsem zažil absolutní formu ignorace, kdy na mě nikdo ani neztočil svůj zrak. Mohl jsem hodinu hrát na didgeridoo, valit to nejlepší, co jsem uměl a nedostal jsem ani špetku pozornosti. Zažil jsem to v Glasgow, jednoho podobně chladného dne. Nebyl ani pozdní večer... jen odpoledne. Bylo to hrozné. Ale existují i horší - slyšel o místech, kde vám oproti zákazu buskingu vezmou nástroje, popř. vás uvězní v cele předběžného zadržení. Šílené, že?

Největší vtip je však v tom, že průměrné pochmourno je ten nejhorší stav. Třeba, když je -15°C, hraje se skvěle. Jednou jsem takhle vyrazil hrát v Ostravě na ulici. Zababušený, pod šátek přes pusu jsem si dal didgeridoo a zkoušel jsem jak dlouho vydržím a jestli někdo vytáhne minci aniž by se bál že mu k ní přimrzne ruka. Můj záměr byl: Půjdu hrát, a pokud něco vydělám, zajdu si na dobrou kávu. Nakonec jsem vydělal na dvě velmi prvotřídní kávy. Za 30 minut hry ostravaci řadně ocenili mou hudební odvahu.

Souhrnem, když už, tak extrémní podmínky, za to vás lidi ocení. Můžete hrát třeba na zasněžené Lysé hoře, jak píšu ve blogčlánku zde. Ale průměrné zimné pošmourno je to nejhorší. V něm raději na ulici nehrajte. Radím vám dobře, raději si zalezte pod peřinu, popíjejte kvalitní list čaje a pište o svém počínání chytré příspěvky na blog.

Ps.: Poslechněte si minutovou skladbu přímo z onoho pošmourného dne:

Napsáno pro www.buskerjam.cz