Zimo a sychravo je pro hráče na ulici smůla - aneb jak se mi nepovedlo rozveselit to zimné pochmourno

V pondělí 19. ledna jsem se přesvědčil o tom, jaké je zimné počasí pro buskera smůla. Vyzbrojen nahřívacími láhvemi jsem se vydal hrát na náměstí. Nepršelo, jen jemně mrholilo, ale byla zima, vlhko a nevlídno, půl deváté večer. Velmi málo lidí vytáhlo ven paty. A ti, kteří to udělali, svižným krokem kráčeli k svému cíli, oči upřené vpřed, filtrující všechny rušivé vlivy.

Za hodinu hraní se ke mě zastavilo pouze pět lidí, z toho tři hodili do kasičky. Počasí je doopravdy berná mince. Vydělal jsem 25 korun. Rádia ten den varovaly, že je nejdepresivnější den v roce. Lidi si to vzali k srdci, a řídili se podle toho. Já jsem na to nedal, ale v rámci pouličního umění je klíčové jít s davem. Dát mu to, co chce. O vánočním čase přenádherné koledy, které vás zahrnou pocitem lásky a radosti. A v zimném sychravém dni, ještě k tomu v nejdepresivnějším dni roce... vlastně nic. Možná vás napadne jako mě: ,,Vždyť to není možné! Právě naopak, pojďme proti tomu. Rozveselme to smutné chladné počasí nějakou parádní muzičkou." Ale ono to tak nebylo. Nepovedlo se to.

Jsem totiž Quijot, bojovník s větrnými mlýny. Takové jsou mé mentální jazyky... A i když jsem skončil hraní s o něco horší náladou, hřál mě pocit, že jsem podal dobrý výkon a že má extrovertní forma zkoušek - hraní na ulici - je pro mě praktický trénink. Srovnám-li hraní na ulici u nás a ve Skotsku, kde jsem hrál v únoru a lednu roku 2012, připadá mi moje pondělní zkušenost jako procházka růžovým sadem plných skotačících jednorožců.

Ve Skotsku jsem zažil absolutní formu ignorace, kdy na mě nikdo ani neztočil svůj zrak. Mohl jsem hodinu hrát na didgeridoo, valit to nejlepší, co jsem uměl a nedostal jsem ani špetku pozornosti. Zažil jsem to v Glasgow, jednoho podobně chladného dne. Nebyl ani pozdní večer... jen odpoledne. Bylo to hrozné. Ale existují i horší - slyšel o místech, kde vám oproti zákazu buskingu vezmou nástroje, popř. vás uvězní v cele předběžného zadržení. Šílené, že?

Největší vtip je však v tom, že průměrné pochmourno je ten nejhorší stav. Třeba, když je -15°C, hraje se skvěle. Jednou jsem takhle vyrazil hrát v Ostravě na ulici. Zababušený, pod šátek přes pusu jsem si dal didgeridoo a zkoušel jsem jak dlouho vydržím a jestli někdo vytáhne minci aniž by se bál že mu k ní přimrzne ruka. Můj záměr byl: Půjdu hrát, a pokud něco vydělám, zajdu si na dobrou kávu. Nakonec jsem vydělal na dvě velmi prvotřídní kávy. Za 30 minut hry ostravaci řadně ocenili mou hudební odvahu.

Souhrnem, když už, tak extrémní podmínky, za to vás lidi ocení. Můžete hrát třeba na zasněžené Lysé hoře, jak píšu ve blogčlánku zde. Ale průměrné zimné pošmourno je to nejhorší. V něm raději na ulici nehrajte. Radím vám dobře, raději si zalezte pod peřinu, popíjejte kvalitní list čaje a pište o svém počínání chytré příspěvky na blog.

Ps.: Poslechněte si minutovou skladbu přímo z onoho pošmourného dne:

Napsáno pro www.buskerjam.cz

Klidná píseň pro zesnulou kočičku, Robiho

Včera nám umřela kočička, Robi.

Pár hodin před jeho zesnutím jsem intutivně začal nahrávat skladbu, kterou jsem chtěl nahrát už delší dobu. Najednou prišla ta fáze. Ujel mi autobus. Měl jsem čas. Začal jsem nahrávat. A když jsem uslyšel zvenku ptačí zpěv, položil jsem mikrofon na parapet domu. Za půl minuty, přesně v té době, přišel veterinář. Nahrál jsem tak jeho tiché a vážné "Dobrý den". Tvoření jsem přerušil, abych mohl být v přítomnosti kočičky. Robíček už byl Hrobíček. Za poslední měsíce zhubnul a poslední dny se mu stav rapidně zhoršil. Hýbal se jako dřevěná loutka bez síly, přestávaly mu fungovat ledviny. Byla neděle a lysický veterinář přišel až za námi domů. Píchl kočičce dvě injekce, první pro uspání a druhou až po delší chvíli... Jsem vděčný, že jsem mohl být v ten moment s Robim, doma. Jsem rád, že mi ten autobus ujel.

Se slzami v očích se mi nechtělo spěchat na další autobus, a tak jsem si nechal ujet i ten. Díky tomu jsem pak mohl dokončit tuto skladbu.

Šíleně odvážná cesta: 7h napříč republikou, koncert pro 200 lidí, Maok na benzínce a pivo Bernard přímo z Bernadovy garáže

Dny kolem nového roku? Indové v turbanu, Cesta bez peněz napříč republikou, hostina pro 200 lidí, samota a vztek smíchaná štěstí ze splněných přání. 

Občasná dobrodružnost je mi vlastní. Poslední den v roce jsem se vydal na quijotsky odvážnou cestu na Oslavu Života. Napříč republikou, bez peněz a jistoty, že budu mít na cestu zpátky. S plně naloženým vozíčkem, batohem a dvěmi velkými didgeridoo. Dvakrát auto, čtyřikrát vlak.  Za sedm hodin cesty jsem byl v zapadlé vesnici kus za Prahou.

Většinu silvestrovského dne jsem zažil ve stresu ze samoty v obrovském davu lidí, které jsem neznal. Přijel jsem na největší seberozvojovou akci, jakou jsem kdy zažil, abych tam zahrál, a bylo mi řečeno, že z organizačních důvodů hrát nemůžu...




 Zbylo mi si jen to přát. Nesnesl jsem ten pocit, že by mi nedovolili vystoupit. Rozhodl jsem se ignorovat mé myšlenky o "pokorném přijmutí verdiktu". Silvestrovská hostina pomalu končila, sál byl plný lidí, kteří směřovali své pozornost na pódium s "talent show", kde vystoupovali různí lidé. Naléhal jsem a nenechal se odbýt. Prosadil jsem se. Náhle jsem však měl jen deset minut. Jak fretka jsem musel sprintovat hned dvakrát na pokoj (který nebyl zrovna blízko), poprvé pro perkusi k didgeridoo a podruhé pro aparaturu. Zvukař měl nekvalitní mikrofony a ještě dobře, že jsem se ho zeptal. Za několik minut čekání jsem byl nařadě. Zvuk didgeridoo se v sále rozléhal, až uši zaléhaly. Zahrál jsem tomu živě oslavujícímu davu a sklidil ten nejjásavější aplaus - co jsem živ. Program akce však nasměroval všechny lidí po mém vystoupení pryč a během 10 minut byl ten obrovský sál prázdný. Tu náhlou intenzivní změnu jsem nezvládl. Nenastalo žádné přirozené vydechnutí. Opustil jsem velký areál hotelu a hodinu jsem se procházel v opuštěné dědině Nesuchyně, kde nebyla ani noha. Společnost mi dělal jen sníh, ledový vzduch a kouř z čerstvě páleného dřeva...To mi pomohlo se zpamatovat.

Pak se mi rozjela vlna manifestace. Přál jsem si strávit Silvestra v klidu s blízkou osobou, a to se za pár hodin splnilo. Stačilo mi pouze následovat mou intuici, můj řídící mentální jazyk. Táhlo mě to za osůbkou, kterou jsem znal jen několik hodin. Během večera jsem s překvapením zjistil, že ona byla zrovna ta blízká osoba. Některé setkání prostě nepochopíte, protože jsou osudové... Samotný silvestr v době nejbujarejších oslav a ohňostrojů jsme strávili klidným povídáním u fenyklového čaje.

Další den, 1.1. , se koncertní drama opakovalo. Dopoledne bylo plné změn z kterých vzniklo rozhodnutí, že můj koncert bude v době nejzajímavějšího workshopu celého festivalu Oslavy života. Každý kdo mě potkával, mi třásl rukou za úžasný výkon, který jsem předvedl předchozí večer a ptal se, zda budu mít večer koncert s tím, že jdou na odpolední workshop. Zvedla se ve mě taková vlna vzteku a nespravedlnosti, kterou jsem následoval. Lidé mi připomněli můj záměr... s cílem prosadit svůj koncert navečer tak, aby mohl být pro všechny. Dvě hodiny jsem lítal po obřím hotelovém areálu plný vzteku a nemohl jsem najít nikoho z organizace. A pak se jak mávnutím kouzelným proutkem, to když už jsem začínal být klidný, vše vyřešilo. V jídelně jsem našel organizační tým, který mě pozval, ať přisednu.

Večerní koncert náhle nebyl problém, společně jsme našli nejlepší řešení a obavy organizátorů se náhle rozpustili. Odpoledne jsem zaplnil mým nápadem - workshopem dechu, hlasu a alikvótního zpěvu, a díra v programu tak byla zaplněna, aby uvolnila prostor pro večerní akční vystoupení.

Naráz vše dávalo smysl a já byl vděčný, když na workshop přišlo přes třicet lidí. Silná stránka festivalu byla ta lidská. Měl jsem pocit, že prostředí a nálada Oslavy života byla velmi podporující. Automaticky zajišťovala skvělý výkon. Dokonce natolik, že jsem překvapil sám sebe. Workshop byl snad nejlepší, co jsem zažil - pestrý, vtipný a poutavý. I mě samotného to zaskočilo...

Odbila osmá večerní a já se chystal na můj "řádně prosazený" koncert. Koncert, kvůli kterému jsem oželil možnost strávit nový rok s přáteli. Hrál jsem opět v tom obřím sále. Akustika tam byla nepříjemná a já se obával, že z mé hudby vznikne jen nesourodý ozvěnovitý šum. Jediným plusem bylo skvělé a silné ozvučení. Valil jsem do didgeridoo a chytal jsem "rázy" ozvěny tak, abych je pokryl jednoduchým rytmem. Dařilo se to. Postupně a improvizovaně jsem své skladby gradoval. Potěšilo mě, že můj intuitivně skládaný looping lidi dostal už první smyčkou, když se bedny rozdunily mým beatboxem. Před poslední skladbou, jsem se lidem upřímně otevřel. "Málem jsem tady nepřijel, skoro jsem neměl na cestu. Nevěděl jsem ani, jestli se tady najde prostor pro můj koncert." Připadalo mi to tak skvěle absurdní, říkat to v honosném sále čtyřhvězdičkového hotelu. Já sám jsem poslední groš před cestou utratil, abych podomácku připravil své CD a měl vůbec co nabídnout. Diváci mi dali nádhernou odezvu. Jásali, že jsem přijel a že jsem jim hrál. Poslední skladba byla dlouhá, taneční DJ "party", v které jsem do tanečních rytmů valil o 106 na didgeridoo a zpíval vymyšlené "gibberish" texty. Po skončení mi ti úžasné lidé přispěli do krabičky, jako na ulici. Plus asi devět lidí si koupilo CD. Vydělal jsem si akorát na své náklady - na cestu a pobyt v tom čupr hotelu.
Asi je vám jasné, že mě to potešilo a uklidnilo zároveň. Konečně to byla ta pravá Oslava Života :-D

A díky tomu večernímu koncertu jsem si zajistil i odvoz domů. Oslovila mě jedna sympatická slečna Dana s tím, že jedou do Brna a vezmou mě. Celá ta spodní vlna stresu a těch nastrádaných emocí se náhle vyhoupla nahoru do největší vděčnosti. Po obědě následujícího dne jsme se vydali na cestu. Vzali jsme to přes Humpolec, abychom vysadili Hanku, příjmením Bernardová. Bylo mi to mírně podezřelé, říkal jsem si, hmm... Bernard a humpolec... A vskutku, s panem Bernardem to souviselo! Hanka nás obdarovala čerstvým pivečkem z rodinného sklepa samotného Berdarda a jeli jsme vesele dál. Řidič Robert si chtěl dát na benzínce horkou čokoládu. Několik jsme jich však minuli s tím, že tam horká čokoláda dobrá není. Zastavili jsme pak na téhle benzínce:

Rozesmálo mě, že ta benzínka byla zároveň Billou...

A sotva jsme vstoupili, začli jsme se smát. Na benzínce mezi Prahou a Brnem jsme potkali jak Maoka s Eniesou, tak další pár účastníku festivalu. Prohodili jsme pár slov a Maok říkal, že mu auto zcela nesmyslně zpomalilo na několik dlouhých kilometrů. Smáli jsme se, že se vše zařídilo tak, abychom se mohli potkat na benzínce vzdálené 200 km od místa konání festivalu.

A pak už jsem jel dojel do Brna nabitý tím vesmírným "flow" a plný minipříběhů a historek, jež může vymyslet jen život sám.