Verča Biskupová (VB): Znám se s Tebou chvíli, ale zjistila jsem, že úplně moc o Tobě nevím, tak nechám na Tobě co bys mi chtěl o sobě prozradit jako první...
Dalibor Neuwirt (DN): (krčí rameny) nevím...
VB: Třeba lidem, co se zajímají o Tvoji hudbu o Tvoje umění.
DN: Tak z hudebního hlediska to mám tak, že hudba je pro mě v životě to úplně nejvíc. Jde o to, že hudba mě ze všech činností, co znám a dělám, nejvíce naplňuje a vnímám, že díky tomu nejvíce dává druhým. Jsem v ní položený přirozeně, a proto to nese přirozeně i výsledky. Nesnažím se dělat věci složitě, razím jednoduchou a prostou cestu a překvapuje mě, jak na to lidi reagují pozitivně. Někdy narážím na to, že za sebou nemám hudební školy. Tím myslím diplom z absolvování konzervatoře. Docela totiž souzním s parodií z představení Čtyři Dohody na téma "papír". Ale hudbě a teorii se věnuju sám, a už mám za sebou léta studia klasické kytary, a také pár předmětů z Hudební vědy.
VB: Hudbu máš spojenou hlavně s didgeridoo (?)
DN: Právě že ne (úsměv). Hudbu vnímám jako všechno. Protože já jsem spíš takový všeuměl, kuchař… Onehdy jsem si říkal, že se mi líbí být označován za multiinstrumentalistu, protože hraji na více nástrojů. A v poslední době jsem měl každé vystoupení jiné. Hrál jsem Aničce na dvou vernisážích ve své čistě meditativní poloze - jen jsem zpíval, hrál na indiánskou flétnu a přeladěnou kytaru. Do toho jsem měl koncerty, kterým vévodilo didgeridoo. A v naší skupině Vlčí Mág krom didgeridoo také zpívám. A posledně jsem zas hrál ve stylu písně, kytara, zpěv. Zase úplně jiná rovina. Svých rovin mám hodně. Moje hudba nese symboly všech těchto mých rovin. Většinou se potýkám s tím, že je těch rovin až moc. Takže se je snažím nějak strukturovat… krystalizovat a šlechtit. A teď cítím, že jsem konečně ve fázi, kdy dokážu svoje jednotlivé roviny rozčlenit . Vlastně jsem to udělal na celém webu. Řekl jsem si: to je didgeridoo, tamhle smyčkuju, hraju si a dělám loopy, potom mám taneční hudbu a meditativní hudbu a to jsou moje hlavní čtyři roviny. A teď jsem zase nachytal sám sebe, když jsem projevil další rovinu a v inspiraci z lásky jsem začal skládat písně - dalo by se říci lovesongy.
VB: Tenhle rozměr jsem nepostřehla, ale teď když mluvíš, tak Ti nádherně sedí.
DN: Většina lidí si mě pamatuje s didgeridoo, protože má největší sílu. Je to neotřelý symbol a má největší jedinečnost. Málokdo z lidí u nás v republice se didgeridoo věnuje pořádně. A nedávno jsem si vlastně uvědomil, že v Brně se mu pořádně věnuju jenom já. Bohužel, nikdo jiný tady nedělá pravidelně srazy, nikdo tady nedělá pravidelně koncerty nebo meditace. Byli tady sice sem tam nějací hráči, i kamarádi, kteří pravidelně dělali různé akce, ale aktuálně tady už není snad žádný. A jestli je, tak fandím, ať se ukáže.
VB: Který z těch projektů si nejvíc užíváš právě teď?
DN: Hm. Nevím jestli projektů, ale připadá mi, že si teď nejvíc užívám domácí skládání. Protože prožívám úžasnou a krásnou inspiraci v mém novém vztahu a říkám si, jaký to humor, protože to je můj úplně první vztah, v kterém nacházím inspiraci už teď, během vztahu, a ne až v té zničující melancholické deziluzi po konci vztahu. To bylo vždy před tím. Teď je to naopak. Teď mě má An ohromě inspiruje. V našem vztahu je něco ohromně nádherného a já z něj teď čerpám tolik inspirace, co snad nikdy. Skládám jak na běžícím páse. A to mě baví úplně nejvíce, pozorovat se přitom. Pozorovat, jak jsem natolik inspirovaný, že jsem produktivní, tvořím, nahrávám. Někdy to rovnou postuju na facebook a nestačím zírat, jak na to lidi reagují.
VB: Teď jsem to chtěla říct, že i já to vnímám, jak skládáš novou muziku. Nevěděla jsem o tom, že skládáš takové věci a teď to vidím, poslouchám to.
DN: Jeden den jsem obdržel mailem od mé milé odkaz na jednu z jejích oblíbených písní. Že si ji mám poslechnout. Co se týká kytary, které jsem se věnoval aktivně přes 5 let, jsem docela náročný. A v té písni byla jen holčina, co hrála jednoduché akordy a zpívala. Neviděl jsem v tom nic extra. Řekl jsem si, vždyť to je úplně obyčejné. Takovou věc nahraju taky hned. To mám za pár minut. Tak jsem vzal kytaru a nahrál jsem to. Po svojem. A ještě v době, kdy jsem zrovna cestoval, byl jsem u taťky na chatě a měl jsem s sebou jen iPad, ani mikrofon ne. Tak jsem si půjčil rozlazenou kytaru od tatínka, naladil jsem ji, a o půl jedné ráno jsem nahrál kytarovou stopu, tu jsem naloopoval, dal jsem tam ozvěnu. Dozpíval jsem zpěv, zlehka ledabyle z textu jedné básnické, láskyplné smsky, co jsem An poslal. Měl jsem to celé asi za hodinu. Od půl jedné do půl druhé v noci jsem to nahrál. A ta skladba pak znamenala ohromně moc. A první reakce byla od kamarádky. Ptal jsem se jí jestli skladbu slyšela: “ Poslouchalas to a líbí se ti to?“ a ona, že jo, že je to super a že ten hlas v té skladbě ji něco připomíná, a kdo že to zpívá. A já ji říkám, že jsem to zpíval já. A ona nevěřila: „ To jsi zpíval ty? Tomu nevěřím. Ty máš tak hluboký hlas?“ (smích) . Asi po dvou nebo třech měsících, kdy jsem delší dobu skladbu nosil jen v iPadu, jsem ji zveřejnil a postnul na facebook a zničehonic se tam objevila dlouhá řada samých pozitivních komentářů a já jsem se ptal sám sebe: „Co se stalo jako? Co se děje?“ Sladkou tečkou byla včerejší smska, jen tak mimoděk mi napsala má známá Hanka z Prahy: „Jo a super lovesong!“
VB: Možná, že lidi si tuhle tvorbu s tebou nespojují . A tak z toho byli překvapení.
DN: Měl jsem dokonce pocit, že byli úplně v šoku. On dělá něco takového? (chvíli přemýšlí) Nejvtipnější reakce co jsem dostal, byl Martin: „Je to dobré, je to dobré. A kdo to zpívá?“ (smích).
VB: Ale já jsem měla úplně podobnou reakci, když jsem si to pustila: Ty jo, kdo to zpívá? Než mi došlo, že je to tvůj hlas. Skutečně.
DN: Je to sranda. ☺
VB: Mě by úplně zajímalo jestli se v tvém životě stalo něco významného, co tvou kariéru hudebníka odstartovalo. Byla hudba vždy tvou součástí?
DN: Nebyla, vůbec. Já jsem začal hudbě věnovat až v patnácti, naštěstí velmi aktivně. I tak to je ale na svět profesionální hudby ukrutně pozdě. Taťka mi dal k vánocům kytaru, já jsem na ni tak brnkal půl roku až jsem si řekl dost!, udělám to pořádně. Tak jsem začal hrát každý den, alespoň hodinu. Jednou jsem si udělal osobní rekord - 12 hodin 40 minut hry na kytaru v jednom dni. Po roce jsem začal chodit na kytaru na ZUŠ a tam jsem chodil s přestávkami asi další čtyři roky. Měl jsem i tu výhodu, že od začátku mé hry na kytaru mě učil můj švagr, který je opravdu skvělý kytarista. A ještě z Brna jsem jezdil co 14 dní do Ostravy za svým učitelem, vynikajícím Vladislavem Petráškem. A až v osmnácti jsem začal hrát na didgeridoo a to mě chytlo ze všeho nejvíc. Vždy jsem zbožnoval bicí, ale didge mě dostalo totálně. Úplně mě pohltilo.
VB: To se moc často nepotkává, že potkáš didgeridoo a začneš hrát na didgeridoo. To bude určitě nějaká zajímavá historka. Ne?
DN: No já jsem didgeridoo objevil u švagra. Tak jsem si od něj didgeridoo půjčil a potom jsem mu ho dva roky nevrátil. Pak jsem na to hrál asi hodinu denně. Možná né hrál, ale ujížděl. Hrál jsem hodinu v kuse a úplně na sebe zapomněl, až jsem se dostal do jiného stavu vědomí. Do hluboké hladiny alfa. Potom jsem otevřel oči a říkal si, cože? Realita tady kolem mě? Co to má znamenat? Takže tohle tranzovní hraní mě bavilo. Vyžíval jsem se v tom jednom jediném bohatém tónu. A že to švagrovo didgeridoo mělo zajímavý, takový plný tón! Bavilo mě ho jenom poslouchat a hrát, hrát, hrát.
Potom jsem se dostal do hudebno-čajových kruhů v Ostravě. Což je jedna z nejcennější věcí co se mi na Ostravě líbí. Ohromně skvělá komunita lidí, kteří dělají pravidelné hudební jamy v čajovnách. Navštěvuje je i řada skvělých profesionálních hudebníků. Díky tomuto podhoubí, které rostlo na čajových lístcích, jsem se přirozeně naučil vše, co se týká hudební improvizace. Čajové jamy mi otevřely obrovské obzory. A to se týká nástrojů, lidí, kontaktů a inspirace. Později jsem začal chodit na alikvotní zpěv ke kamarádovi jménem Dan Plecháček, který má muzikoterapeutické sdružení Muzikohraní v Ostravě. Danovi se to jeden rok podařilo dostat na ZUŠku a já tak chodil na ZUŠku na alikvótní zpěv. Tam jsem se naučil zpívat alikvóty a pracovat s dechem a bránicí.
Ke všemu tomu jsem se dostal jako samouk. Lidi se mě vždycky ptají:, vy jste jel do Austrálie, vy jste vystudoval konzervatoř, nebo co jste vystudoval? A já: Nic. Jsem jenom hrál. Doma.
VB: V hudbě se tedy krásně realizuje tvoje osobnost, tvoje silné věci, které v sobě máš. Bylo i něco před tím patnáctým rokem?
NB: Jo. To bylo žonglování. Začal jsem v desíti nebo jedenácti u přítele od sestry. Měl flowerstiky, takové tyčky co se s nima točí a háže. A já jsem si je oblíbil a taky jsem si je pořídil. Nechápu kde jsem na to vzal sílu, ale byl jsem schopný v začátcích, cvičit několik hodin denně. Když člověk s něčím začíná, tak je to velká dřina překonat tu první hranici. Ze začátku člověk pořád dře, opakuje to samé, a nic se neděje. Až později to přináší výsledky, lehkost a hru. Já jsem se do sticků úplně zažral a během několika let jsem se dostal na hodně vysokou úroveň, ale nebyl jsem si toho vůbec vědom, protože to nikdo kolem mě nedělal. A v České republice, točí kvalitně se stickem jen pár lidí. Co šli vidět na internetu, tak dva, tři max. V třinácti jsem začal dělat své první videa. Natáčel jsem se a dával to na youtube a pamatuju se, že mi tam jednoho dne přistál komentážř. Prý jestli budu vystupovat na světové přehlídce žongléru někde v New Yorku. Rodina na tom byla v té době na tom finančně špatně, a tak jsem si neuměl představit, že bych jel do Ameriky. Ale potěšilo to, rozhodně. Začal jsem skrž další videa virtuálně komunikovat s stick žongléři z celého světa. Doteď si pamatuji jeden nádherný komentář žongléře, který psal, že žongluje celý život, přes patnáct let aktivního tréningu, zkoušel úplně všechno známé. Napsal mi, že, to co jsem tam vymyslel já, je pro něj nové, že se to musí naučit, vrátit se a oprášit své žongl klaciky. A to bylo někdy na konci čtrnácti, patnácti let. To jsem byl hodně zase v tomhle světě, který jsem si sám vytvořil.
VB: A kde teď cítíš, to žonglování?
DN: Teď je to tak zvláštně schované, protože v tom aktuálně necítím smysl a potenciál to dělat. Nevidím ani cesty, jak bych se tím mohl živit nebo to pořádně ukazovat lidem. Brzy však začnu točit s ohněm. Jinak je můj talent v rámci žonglování neuplatněný. Když jsem chodil na Masarykovu univerzitu, navštěvoval jsem předmět žonglování a tam jsem jej využil plně. Skončilo to galavečerem MU, velkým žongléřským vystoupením. Je i na youtube když tak se koukněte. Bylo to nádherné. Dvacet žongléřů se společným velkým pětiminutovým vystoupením... a tam jsem to všechno využil. Jinak nevím… aktuálně nejsem v žádném moderním cirkusu a mám pocit, že těchto věcí je u nás ještě málo. Tak ani nevím, jak bych mohl svůj um se sticky projevit a realizovat. Myslím, že jen se stickama by se podnikalo špatně. Co znám profesionální žongléry, tak dělají úplně všechno. Nejsou specializovaní na jednu věc. Takže sticky mi leží schované a někdy úplně zapomenu na to, jak moc je ovládám.
VB: Mě by hodně zajímal tvůj názor na definici umělce jako takového, Protože někdo má ten názor, že to musí být vystudovaný člověk z hlediska umění. Někdo má to chápání, že je to umělec v tom profesionálním hledisku, že za to bere peníze. Jaký ty máš názor?
DN: Já si myslím, že umělec by měl být člověk, co hlavně dává něco z hloubi sebe. A apriori ani ne tak druhým, protože to už je krok, který přichází přirozeně, když umělec tvoří. Spíš bych se vymanil ze škatulky, že umělec musí být hudebník, malíř. Myslím si, že člověk může být umělcem v jakékoliv profesi. Je to o přesném a bytostném vyjádření sebe.
VB: To ale klade velké nároky na to, aby člověk byl v kontaktu sám se sebou. Pak může něco vzniknout. Co je pro umělce důležité?
DN: Aby byl uvolněný a měl i sobě uvolněné energii tvořivosti a kreativity. Nedokážu si představit umělce, který není kreativní. To se navzájem vylučuje. Umělec je člověk, který má napojení na vyšší sféry. Že se dokáže dostat do nějaké činnosti, proudu, který ho pohltí a umělec se stane meditací. Meditací takovou, že sám na sebe zapomene... a během toho tvoří. To je taková hluboká část umělce.
VB: Společnost takové lidi, tak jak jsi je popsal, vnímá menšinově, dává jim různé nálepky, nebere je vážně atd. Jak vnímáš ty, postavení umělce tohoto typu , ve společnosti.
DN: Podle mě se na tuto otázku nedá odpovědět, protože nejde říct univerzálně, že je člověk umělec a dle toho se na něj společnost dívá. Myslím, že nezávisle na tom, jaký je člověk umělec, se na něj společnost dívá, spíš proto jaký je člověk. Takže si myslím, že to nezávisí na tom, jak se společnost obecně dívá na umělce. Ale že se společnost spíš dívá na charakter toho člověka samotného. Myslím si, že být umělcem je jenom součást člověka, nebo vlastnost nebo rovina. Ale dokážu si představit, že se společnost dívá na umělce i z povrchního obecného hlediska. Nebo pokud budu mluvit za hudebníky, určitým bohémským způsobem života. To je představa, kterou jsem nějakým způsobem u sebe nechápal. Až do té doby, než jsem porozuměl sám sobě. Než jsem se naučil různé mentální systémy, třeba mentální jazyky, tak jsem tomu nerozuměl. Osvětlím. Vždycky jsem byl technik, matematik... zároveň jsem však byl i absolutní umělec - žongléř, hudebník, kreslíř. Na střední jsem se věnoval hlavně informatice, programoval jsem, psal jsem web. Na maturitní projekt jsem programoval hru, kdy jste jako svižná babička měli projet Kauflandem, rychle posbírat nákup a vyhnout se přitom nebezpečným důchodcům. Jinak GAME OVER. Lidi mi vždycky říkali, to nechápu, když jsi umělec, tak bys měl být nějaký bohém, měl by sis užívat pozemské slasti... a ty přitom počítáš příklady a fičíš si v informatice. Jak je to možné? Pak jsem zjistil, že je to přirozená součást mě. Že mám dvě roviny. Kreativní i tu technickou. To mi prozradily Mentální jazyky.
VB: Vidíš. Na základě toho, co jsi mi řekl, mi krásně došla jedna myšlenka. Že společnost závisí na tom, jak moc bude brát vážně toho umělce, jako osobu. Tím jak se konkrétní umělec prezentuje.
DN: Přesně. Vím že je úplná blbost, když ti někdo říká: “jsi umělec, ty se neuživíš. Hudebníci mají málo peněz.” To jsou jenom totálně hloupé vzorce lidí, kteří jsou většinoví, tj. průměrní. To znamená, že jsou neúspěšní. Ale jakmile se naučíš vidět lidi, kteří se uměním živí a mají se dobře, tak se Ti změní tvá perspektiva na svět a pochopíš, že to není o tom být umělcem, ale o tom, být člověkem s určitými návyky a vzorci. Je to i o tom, jak umíš být úspěšná jako člověk. A to vůbec nesouvisí s tím, co děláš.
VB: Děkuju za tuto krásnou inspirativní myšlenku. Ta má sílu. Zmínil jsi Mentální jazyky a poznávání sám sebe. Jaký k tomu máš vztah?
DN: Mentální jazyky je můj hlavní životní směr, nejvíc mě vyjadřuje. Je to téma seberozvoje. Ve svém životě jsem se potkal s hodně věcma, které mě posunuly. Během puberty to bylo bojové umění, Kung- fu. Díky němu jsem nabyl sebevědomí. Proměnil jsem se za pět let z ustrašené trasořitky na sebevědomého člověka. Začalo to tedy bojovým uměním. A potom přirozeně přes okruh lidí, se kterými jsem se stýkal, jsem se dostal na různé seberozvojové metody. Začal jsem se jim věnovat. Nyní je to můj hlavní motor. Tím, čím se nejvíc bavím je mi vlastní seberozvoj. Prostě vědět, jak uchopit sebe a skrz to se rozvinout. Ať je to lepší, silnější, úspěšnější a nádhernější. Jako kdyby člověk brousil diamant sebe. Tak to je moje největší podstata, tahle činnost. Vyzkoušel jsem hodně věcí, hodně systémů. Některým věcem jsem celý život odporoval, nějakým škatulkám, třeba povrchnímu konceptu zmanení. Že mi lidi říkaj, ty jsi tohle znamení, to znamená to to to a já vždy ostře oponoval, ne sakra! Vůbec, že jsem blíženec přece neznamená, že jsem přelétavej a nestálej ve vztazích. To vůbec není pravda, vždyť já jsem byl vždy věrný! To je má zásada! Úplně jsem musel proti tomu brojit. Jako Don Quijot s větrnými mlýny.
VB: Ty mě bavíš. ☺
DN: Potom jsem přes přátele začal s Duškem. Hlavně Čtyři dohody. To jsem sjížděl furt. Jednu dobu jsem to pouštěl dva měsíce pořád dokola, vždy když jsem vařil nebo pracoval na počítači. V té době, když mi bylo tak 20 let, jsem se pořádně obul do podnikání v GreenWays. Trávil jsem čas ve skupině lidí, kteří byli spjatí vlastním seberozvojem. Tam se to neustále jelo. Jak si plnit sny, jak být úspěšný, jak se rozvíjet jako člověk, jak správně komunikovat, jak se správně prezentovat, jak to dělat čistě, jak to dělat pokorně atd. atd. Ohromné nároky na osobnost. Dělal jsem greenways intenzivně rok nebo dva, takže na mě bylo kladeno hodně nároků, o to víc přes můj věk. Srovnával jsem se s lidmi všech věkových skupin. Poznával jsem zelenáče, ale i prací otřelé veterány, kteří měli velkou firmu. Byl jsem v kontaktu s velmi silnými a inspirujícími lidmi, kteří na sobě pracují. A to člověka hodně změní. Hodně mu to ukáže.
Potom jsem se setkal se Saškou a s Mentálními jazyky a zjistil jsem, že je geniální poznat sám sebe a svoji přirozenost. A nikoli tím způsobem “ty jsi ta škatulka, tak tě zavřu do toho šuplíku!” novým přínosným postojem: „Á, podívejme, tady máme ten šuplík.“ Teď ho otevřeš: „ A copak to tady máme a copak se s tím dá dělat?“ Úplně jiný přístup než většina lid razí v rámci různých systémů, astrologií... Stejně jakoby si člověk řekl: „Jsem tenhle strom. Jakou potřebuju půdu abych dobře rostl? Kolik potřebuju světla, abych byl zdravý a bylo by mi dobře? Úplně stejně se můžeme naučit, jak přistupovat sami k sobě, jako bychom byli ta rostlina s vědomím vlastní znalosti a svých potřeb. Můžeme se tak zasadit na tom správném místě. Když se díky Mentálním jazykům známe, umíme si zvolit prostředí s takovým sluncem a vláhou, kolik jen potřebuje. Potom přirozeně rosteme a daří se nám.
Ale lidi se toho bojí. Bojí se znát sami sebe, protože by si museli připustit, že jsou zasazeni na špatném místě. Museli by si přiznat, že se tam sami zasadili a že se teď nejspíše budou muset přesadit. A to je velmi nepohodlný proces… Je tak pro ně lehčí říct: “ne ne já nechci vědět jaká jsem rostlina, protože mě by to zaškatulkovalo a to já nechci. Radši nebudu vědět, co jsem za rostlinu.” Ale potom se stává to, že se se sebou potýkají a chřadnou a neví proč. Neví, že jsou špatně hnojení, nebo že se přelili vodou a teď hnijou. Nebo na ně naopak praží slunko a oni milují stín. Někdo je kaktus a neřeší nic. Jenže třeba je osinou v zadku. Vůbec to netuší, ale všechny bodá. A tak… Je dobré se poznat.
V současné době metod využívám hodně, ale nejvíc fičím na Mentálních jazycích, Čtyřech dohodách a dalších. Co to nejvíc sdružuje, je vědomý přístup - dělat věci vědomě a uvědomovat si v procesu konání sebe i druhé. A především! Uvědomovat si plnou zodpovědnost úplně za všechno, co je ve tvém životě. Úplně všechno. Může to být to, že tady piješ dobrý čaj. Může to být, že si vedle tebe v tramvaji sedne člověk a smrdí. Může to být nějaká rodinná nehoda. Anebo to, že máš dobrou práci, žiješ šťastný život. Za úplně všecko je člověk zodpovědný. To je můj pohled mé úrovně. Nemusíte mu věřit. Hodně lidí věří na model vrah – oběť. Oni říkají vrah je špatný a oběť je dobrá, ona za to nemůže. Ale proto, aby se ti dva, oběť s vrahem potkali musí být stejně nalazeni. Musí si dát vibrační randezvous. Musí to oba dva dovolit, aby se mohli potkat.
Nejvíc teď miluji vědomé tvoření své reality. Že sám tvořím to, co chci mít v životě. Radost a mé sny. A to mi dává největší motor. Zároveň vnímám plnou odpovědnost za to, co se mi děje, že si za to můžu sám. Včetně všeho nepříjemného a negativního. Což je někdy drsné. Dost drsné. Ale zároveň to dává člověku moc nad svým životem.
VB: Nemáš tendenci se za to bičovat kolikrát, když víš tady tohle?
DN: Vůbec. To protože se mám hodně rád a zároveň jsem hodně sebevědomý. Ono se spíš děje to, že mě bičují druzí nebo že mi ten můj kohoutek zkrouhávají.. Já si řeknu ok, pohoda. Ale potom se stává, že pro spoustu lidí, kteří tak vnitřně silní nejsou, jsem příliš velké sousto. Říkají si:“ To je drzoun, ten dělá to a to. Myslí jenom na sebe“ a už je vlastně nenapadne, že bych přijmul jejich názor nebo kritiku a na základě toho se rád ponaučil a šel dál.
VB: Protože tě vnímají jako ohrožujícího.
DN: Jo. Protože mojí energie je hodně, je silná. Takže se teď věnuji tomu, jak svoji energii šlechtit a zjemňovat a učím se dávat lidem prostor.
VB: Věříš v to, že tady máme nějaké poslání? Přišel jsi už na to svoje?
DN: Poslání. V tomhle bych věřil spíš něčemu univerzálnímu. Věřím, že jsme si sem přišli zažít nějakou zkušenost, ale posláním bych to nenazýval. Líbí se mi ten pohled, že jsme se sem přišli něco naučit, což vysvětluje, proč každý člověk má jiný život. Někdo má problém s tím a někdo vůbec. Takže když se člověk naučí vidět životní souvislosti různých lidí a ty jejich zcela unikátní životní příběhy a konstelace proč jsou tam, kde jsou, tak vlastně pochopí, že to má smysl konkrétního rozvoje. Z úrovně tohoto pohledu pak zmizí lítost a snaha druhým pomoci, neboť přichází přirozený respekt k jejich životní cestě. A to je velmi těžké. Učil jsem se několik let tomu, abych se naučil pocitem, nikoli rozumem, ale pocitem respektovat životní cestu mého otce, kterou si sám dělá velmi těžkou.
VB: Hodně jsi tady zmínil, co bylo pro tebe inspirací. Čím myslíš, že ty inspiruješ lidi, když chtějí být inspirováni.
DN: Já myslím, že asi nejvíc inspiruju lidi tím, kým jsem nebo tím, co žiju. Že rád lidem ukazuju, že to jde. Že si můžou tvořit to, co chtějí. Inspiruji i tím, že si hraju na nástroje, tvořím hudbu a na lidi ten živý proces působí očistně, sám o sobě. A to, že nad tím nemusím přemýšlet, tím jsem vždycky překvapený. Teď jsem dělal první didgeridoo setkání v Brně, to tady snad nikdy nebylo. Do dobrovolnického centra Lužánky přišlo přes 10 lidí, skoro plno. A tak jsme jenom hráli. A já jsem si řekl, dám těm lidem úplně všechno co vím. Žádné tajení, úplně všechno jim dám. Je jedno, jestli se to naučí. Nebudu hledět ani na to, jestli někoho z nich přehltím nebo se to nenaučí. Všechno jim dám. A bylo to úžasné. Setkání skončilo co by dup, tak rychle to všem uteklo, a v krásně veselé atmosféře. A jeden z účastníků, Martin, mi děkoval, jak je za to rád, že ho to úplně inspirovalo, že se dozvěděl spoustu nových věcí. A přímo na místě se tam naučil jednu techniku. Docela těžkou. Flétnovou techniku hry na didgeridoo. A to je panečku, pokročilá technika, kterou ještě před pár lety u nás nikdo neovládal. A Martin, že mu to doma vůbec nešlo. A najednou to umí. Já sám jsem se to učil dva měsíce sám a pak jsem to rozlousknul během jednoho večera s kamarádem. Měl jsem z Martina takovou radost. A i z toho, že tam bylo takové podporující podhoubí. Takže skrz tu hudbu inspirace a účinek přichází přirozeně a to je moc pěkné, že to funguje a to mi i ukazuje , že jsem na správném místě.
VB: Záleží ti na tom přinášet něco nového lidem?
DN: To jo no. To je taky ta moje podstata... To je to, co jsem se taky naučil - že přinášet něco nového je jeden z mých smyslů života. Jenom to dělám takovou formou, že to není vidět.
VB:To nádherně ladí s tím, co jsi řekl: „Já inspiruji svou vlastní osobou.“
DN: Jo. To znamená, že často lidi rozhodím nebo úplně naštvu. Nějak je vyvedu z rovnováhy, vyvedu je z míry sám sebou. Ale často se mi stává, že je to taková rebelská metoda, že jim natrknu jejich slabé místo. Oni si nad tím pak doma někde přemýšlí, sami si to zhodnotí. To už je jejich zodpovědnost. Ale často se mi stává, že lidem svým chováním něco otevřu a donutím je se nad tím zamýšlet. Jsou lidi, kteří jsou schopni s tím pracovat, ale jsou i lidi, kteří se tím ani nechtějí zabývat nebo mě nějak odsoudí a jdou dál. Pochopil jsem, že i to je má součást. Že nejsem člověk, který je se všema zadobře, ale právě naopak. Že jsem spíš ten typ silné osobnosti, která se hodně projevuje a vymezuje. Takže to mám tak, že lidi, kteří mě poznají, si vytvoří buď blízkost nebo odstup. Ke mně se hodí spíš to přirovnání, že v rámci úspěchu člověk ví, na čem je. Že buď ho lidi milují, mají rádi nebo ho nemusí.Takže já to mám přesně takhle. Přirozená segmentace. Hodně jsem se s tím potýkal v minulosti. Protože já nechci nikomu způsobovat nějaké nepříjemnosti nebo nechci, aby se lidi vedle mě cítili špatně. Tím, jak se učím svou sílu šlechtit, komunikaci uhlazovat, tak se to lepší. Nemám teď pocit, že bych měl nějaké nepřátelé nebo něco takového. To ne. Vím o pár lidech, kteří mě nemusí, ale já si říkám, že je to v pohodě. To má asi skoro každý člověk.
VB: Když jsme u té inspirace jedním a druhým. Jak si připravuješ a jak se chystáš na Umělecký koloniál, na ten večer. Protože to bude o tobě. Ještě jsi neřekl, kolik tam budeš mít minut. Řekni, co si tam chceš dát. Přemýšlel jsi nad tím? Bude to překvápko?
DN: No mně se ohromě líbilo to, když jsi řekla, že to bude jenom o těch umělcích. Protože já jsem specialista v tom, že se rád vyžívám v sobě. Že rád druhým lidem dávám sebe, že toho sebevědomí mám hodně. Že si to užiju, že po dlouhé době budu v nějaké rovině, kdy se můžu projevit. Že většinou se musím přizpůsobovat, ale tam budu sám za sebe, na což se ohromě těším a úplně přesně, co tam budu dělat, tak to nevím. Ale rozhodně vím, že si tam chci hrát, že si tam chci smyčkovat. To znamená tvořit hudbu přímo na místě, živě. Takovej hudební koktejl z živě nahraných stop. Takou koláž hudební. Takovou i lehce do tanečna. Pokud to půjde tak tam chci vzít i více nástrojů. Jakože kytaru, didgeridoo, pak další takové ty moje malé: kalimba, xylofon, perkuse a tak. Určitě to bude akční a pestré.
VB: Na to se hodně těším. Dalí, moc Ti děkuju za všechny myšlenky, který jsi tady říkal. Mě samotnou hodně z nich oslovilo a budu si nad nima přemýšlet, protože to mám podobně, ale mám je ještě třeba z malinko pohnuté perspektivy. A tys mi tu perspektivu dokreslil ještě z jiné strany. Já se úplně těším až to uveřejníme. Fakt děkuju. Super.
